Není to tak dávno, co si globalisté na pražském Fóru 2000 připomínali dvacetileté výročí snídaně Francoise Mitteranda s českými disidenty na francouzském velvyslanectví v Praze. 9. prosinec roku 1988 byl pro komunistický režim v Praze dnem ponížení. Tuto událost si nelze nepřipomenout ve chvíli, kdy se při své dnes započaté návštěvě Irska sejde ke společné večeři prezident Klaus s Declanem Ganleyem, jehož organizace Libertas (www.libertas.org) vedla úspěšnou kampaň proti přijetí Lisabonské smlouvy. Doba se mění a spolu s ní se mění i disidenti a jejich cíle. Zatímco většina disidentů přijatých prezidentem Mitterandem dnes spoluvytváří základy globálního „nového řádu“, soudobí evropští disidenti tomuto procesu kladou překážky. Irská vláda podala neoficiální protest českému velvyslanectví, neboť přátelské setkání Václava Klause s Declanem Ganleyem nejspíš interpretuje právě v tomto kontextu. Dnešní disidenti nejsou za svoje názory zavíráni, ale co není dnes, může být zítra. Stačí, aby se prosadil návrh eurofanatického novináře Luboše Palaty, který v protiklausovském článku „Popírač“ (http://www.lidovky.cz/ln_nazory.asp?c=A060516_080753_ln_nazory_hlm) navrhuje, aby zpochybňování budovatelských úspěchů Evropské unie bylo kriminalizováno alespoň v té míře, ve které je dnes stíháno popírání holocaustu. Jako komunismus, tak i ideologie europeismu a politického globalismu generuje disidenty, pocházející z různých světonázorových i sociálních skupin a vrstev. V zápase proti „demokratickému centralismu“ tehdy i dnes dochází ke vzniku účelových spojenectví mezi lidmi, kteří by se v postojích k jiným otázkám rozcházeli. Porážka Lisabonské smlouvy v Irsku je tak společným dílem katolíků, klasických liberálů, osob a organizací, hlásících se jak k politické pravici, tak levici. Prezident Klaus se zítra sejde s mužem, jenž Lisabonskou smlouvu odmítá z důvodu obav o ztrátu irské prosperity a hospodářských svobod. Declan Ganley je bohatým podnikatelem, bránícím se socialistickým praktikám Evropské unie. Nebýt peněz, které do kampaně vložil, je možné, že by byl výsledek referenda opačný. Neměli bychom však zapomínat na ty, bez nichž by peníze z účtů D. Ganleyho a Libertas  nic nesvedly. Lisabonská smlouva by v referendu prošla, kdyby v irské společnosti nebyla v dostatečném počtu zastoupena světonázorově vyhraněná skupina, jež je sekularizovaným liberálům všech střihů tak trochu trnem v oku. Na právě probíhající schůzi irského parlamentu mnozí prolisabonští politici katolické hierarchii vyčítají, že mezi věřícími neuspořádala vysvětlující kampaň ve prospěch smlouvy. K jednání byl pozván (předvolán?) i kardinál Sean Brady, který čelil výtkám, že Církev v Irsku nezabránila vydávání a šíření nezávislého katolického časopisu Alive (http://www.alive.ie/), patřícího k nejhlasitějším odpůrcům evropské integrace, kritizujícího ty irské politiky, jenž prodali irskou nezávislost za lednici plnou europotravin. Čtenáři časopisu Alive, kterých je, odhaduji, více než stoupenců Libertas, pocházejí většinou z venkovského prostředí, jemuž spíše než svět globalizovaných financí a obchodu vládnou pole, farmy, rodinné živnosti a věrnost tradicím. Zde přežívá staré dobré Irsko, jehož hodnota se neměří hrubým národním produktem a množstvím odpracovaných nedělí za účelem maximálního zisku, ale dětmi, rodinnými vztahy a společnou bohopoctou. Škoda, že si prezident Klaus neudělá výlet i mezi tyto Iry, disidenty této nelehké a ideově znepřehledněné doby. Až dnes uložím děti, dopřeji si sklenku Tullamore Dew a začtu se do knihy Thomase Cahilla Jak Irové zachránili civilizaci. Svatý Patriku, oroduj za nás.     P. S. Zajímavý článek o irském referendu vyšel v dvouměsíčníku Te Deum, viz zde http://www.tedeum.cz/4_2008/pohled_z_irska_higginsova_42008.htm