Kdo to osladí Václavu Klausovi?

Mnozí si v ODS po prezidentské volbě oddechli, že se podařilo odvrátit rozkol ve straně. Zásadní střet o orientaci ODS se však, jak vidno v posledních dnech, jen oddálil – po povolebním oslabení premiéra Topolánka následovala mohutná politická ofenzíva z  Hradu. Její obětí může být nejen premiér a jeho pojetí ODS, ale především prestiž a potažmo možná i osud České republiky v Evropě. V době, kdy „to máme Evropě osladit“, se totiž z nejistot okolo předsednictví těší pouze prezident Klaus, o kterém je známo, že by nás nejradši v EU neviděl.

Oslabený a ve vlastní straně autoritu postrádající premiér bude jen těžko navazovat na energické předsednictví Nicolase Sarkozyho. Z hlediska našich zájmů v Evropě se ale Topolánkovo politické přežití jeví nakonec jako nejmenší možné zlo - všechny ostatní varianty jsou jen vodou na mlýn Klausovi a hazardem s našimi evropskými zájmy. Pád vlády by otevřel prostor pro jmenování Hradu blízkého člověka premiérem. I „úřednický“ premiér ve vleku Klausem do latě srovnané ODS by před svými evropskými partnery neměl mnoho autority a prezident by byl přirozeně více slyšet. Podobně špatným nápadem je i konání předčasných voleb v průběhu našeho předsednictví: volební kampaň by naši politickou reprezentaci ochromila právě v době, kdy by se měla aktivně zabývat evropskými záležitostmi, a ne ježděním po mítincích.

Upozorňování na to, že Václav Klaus coby staronový prezident bude pro vládu během předsednictví EU velký problém, nebylo ani v nejmenším planým strašením, jak si někteří v ODS mohli během prezidentské volby myslet. Zdá se, že to dochází už i premiéru Topolánkovi, který konečně přiznal, že je pro něj „setrvání v EU tak důležité, že žádná cena nebude dost vysoká. Hlavní je, že se nedostaneme opět do područí zemí bývalého Sovětského svazu. A to je rozdíl, který nás s Václavem Klausem od sebe odlišuje.“ Ano, vliv prezidenta na formování evropské politiky ODS, a potažmo České republiky, je nepřímo úměrný s naší schopností do budoucna o sobě rozhodovat sami a svobodně. Půjdeme s Klausem vstříc vícerychlostní EU, za kterou zaplatíme ztrátou neformálního vlivu a in fine rizikem nové závislosti  na Rusku? Nic jiného než zaslepeně svobodné kývnutí na novodobé „o nás bez nás“ totiž dobrovolné, byť částečné vystoupení z klubu jménem EU neznamená.

Prezident na TV Prima 26.října prohlásil, že se stejně nemusíme v Evropě snažit, protože Německo, Velká Británie, Francie a Itálie „ovlivňovaly situaci v Evropě před 80 lety, 70 lety, dneska a budou asi vždycky". Neopomněl přitom s vážností upozornit, že právě tyto země podepsaly v září 1938 Mnichovskou dohodu. Komunističtí voliči při této rétorice jistě jásají. Racionálně a prozápadně uvažujícímu člověku však mrazí v zádech. Že si Václav Klaus za pět let v úřadě sice vysloužil Puškinovu medaili od Vladimíra Putina, ale ani jedno pozvání na oficiální návštěvu do čtyř největších zemí unie (ale ani do USA) je pak jen dokladem toho, jak je vnímán ve většině Evropy a ve Spojených státech. Problém je, že stín této špatné pověsti padá na nás na všechny.

Vlna téměř hysterických reakcí na nepodložené strašení, že bychom mohli přijít o naše předsednictví, v sobě přinesla i něco pozitivního. Jak premiér Topolánek, tak vicepremiér Vondra si – konečně – uvědomili, že bytí či nebytí v eurozóně (která by byla základem pro „jádro“ EU) má nemalé politické následky. A svou odmítavou reakcí na silnější koordinaci eurozóny pod taktovkou Nicolase Sarkozyho dokázali, že vícerychlostní unii vnímají jako nebezpečí. Tento myšlenkový pokrok je nyní třeba dotáhnout konkrétními činy. Jednoznačné podpoření ratifikace Lisabonské smlouvy ihned po vyjádření Ústavního soudu by bylo dobrým a logickým začátkem. Mirek Topolánek, který klíčový střet v ODS již nemůže oddálit, zde má, spolu s jádrem současné vládní sestavy, příležitost nejen udělat státnické gesto v zájmu naší republiky, ale také dát svému současnému souboji s Hradem srozumitelný a podstatný politický obsah. Nenajde-li však premiér a s ním vláda odvahu a sílu to teď osladit ne Evropské unii, ale Václavu Klausovi, mohli bychom si také pro cukr brzy jezdit zase do Moskvy.