Americké prezidentské volby proběhnou již zítra. Přes 200 milionů Američanů si vybere prezidenta, který zdědí po Georgi W. Bushovi tolik problémů, že se mnoho pozorovatelů až diví, proč je o tuto práci takový zájem. Na druhou stranu platí, že velké úkoly utvářejí velké hrdiny. Kdo dokáže vyřešit finanční krizi, zastavit propad cen nemovitostí, obnovit hospodářský růst a k tomu ještě důstojným způsobem ukončit válku v Iráku a třeba konečně chytit Usámu bin Ládina, má zajištěný mandát na další volební období i pochvalný odstavec v historii.
Dva kandidáti na funkci prezidenta - republikán John McCain a demokrat Barack Obama - si žádné pochybnosti o úspěchu nepřipouštějí. Oba jsou přesvědčeni, že oni jsou tím správným mužem pro Spojené státy a že jen jejich vítězství vrátí Ameriku na správnou cestu, z níž podle mínění 85 procent Američanů země pod Bushovým vedením sešla.
Letošní volby mají řadu témat, nicméně tím nejdůležitějším pro drtivou většinu voličů zůstávají ekonomické otázky. Za posledních 16 let si Spojené státy zvykly na stálý a poměrně rychlý ekonomický růst, na nízkou nezaměstnanost i inflaci, a především na život na dluh. To vše je nyní ohroženo a Američané se dívají na dva kandidáty především prizmatem současných ekonomických potíží.
Amerika efektivní i zadlužená
Americká ekonomika závisí na hladkém fungování finančních trhů mnohem více než kterákoli jiná země. Vláda, firmy, domácnosti... Ti všichni financují podstatnou část svých výdajů přes finanční trhy. Vláda si letos půjčí přes 400 mld. dolarů na krytí schodku rozpočtu, americké firmy mají vydané dluhopisy s krátkou dobou splatnosti téměř za dva biliony dolarů, domácnosti v průměru nespoří a jejich zadlužení dosahuje 126 procent jejich ročních příjmů.
Celý předchozí odstavec by mohl vypadat jako nářek nad „rozhazovačností" Ameriky a kapitalismu obecně. Může však také sloužit i jako ilustrace efektivnosti amerických finančních trhů, které dokážou kapitál rozdělovat tak rychle a většinou i efektivně, že umožňují vládě, firmám i domácnostem většinu prostředků používat na investice či spotřebu. Američané jsou tak schopni rychle přesouvat kapitál tam, kde je ho nejvíce potřeba.
Na druhou stranu je americká ekonomika více než jiné zranitelná, neboť finanční trhy zde nejsou na ozdobu nebo na důchodové spoření. Každý den musí zprostředkovat miliardy dolarů v nových půjčkách. Když se trhy zadrhnou, jako se to stalo letos, krize se rychle přenese do „běžné" ekonomiky, sníží se výstavba, klesnou prodeje a vzroste nezaměstnanost. To vše během několika měsíců.
Co dělat s krizí
V takové situaci hodnotí Američané kandidáty na prezidenta především podle jejich plánů, jak zastavit finanční krizi, a méně je zajímají jejich dlouhodobější plány. To vyhovuje především demokratickému kandidátovi Obamovi. Je pro něj snazší tvrdit, že zná příčiny finanční krize (podle něj nedostatek regulace) a že ví, jak je odstranit (zpřísněním regulace). Kromě toho navrhuje další programy na posílení poptávky - 50miliard na infrastrukturu, 150 miliard na podporu rodin, vyšší daně na firmy (především naftařské) a nižší daně pro firmy, které budou vytvářet „nová místa".
John McCain je opatrnější, snaží se především distancovat od prezidenta Bushe a obviňuje bankéře z chamtivosti. Jako reakci na propad akciového trhu navrhl snížení daně při prodeji akcií držených déle než jeden rok na 7,5 procenta. V závěru kampaně navrhl, aby vláda splatila hypotéky těch domácností, které je nemohou splácet, a stanovila pro ně nižší splátky. Plán nezískal velkou podporu, protože by byl technicky téměř neproveditelný, neuvěřitelně drahý, navíc by zvýhodnil rodiny, které si vzaly neúměrně vysoké půjčky, proti těm, které bydlí v menších domech a hypotéku splácejí.
Obamovy postoje jsou bližší většině amerických voličů, kteří viní ze současné krize jednoznačně finanční trhy a cítí se jimi podvedeni. I když to je jen část pravdy, ekonomická situace dává Obamovi a celé demokratické straně do ruky velký trumf.
A co po ní?
I letošní finanční bouře jednou přejde a americká ekonomika zase začne fungovat „normálně". Jak se na to připravují oba kandidáti? Největší spory se vedou o daňovou politiku, prospěšnost volného obchodu a zdravotnictví. McCain chce ponechat v platnosti všechny daňové škrty prezidenta Bushe (i když proti některým jako senátor hlasoval) a chce snížit zdanění firem z 35 na 25 procent. Chce také zdvojnásobit daňové úlevy na děti a snížit daň z nemovitostí.
Obamovy daňové plány jsou složitější. Navrhuje snížení daní pro všechny domácnosti s příjmem pod 250 tisíc dolarů ročně a mírné zvýšení pro domácnosti s vyšším příjmem. Těm by se zároveň zvedly odvody do důchodového systému o 2-4 procentní body. Problém je, že 38 procent amerických domácností již dnes žádné daně z příjmu neplatí, Obama by jim proto poskytl „refundované" daně, jinými slovy by jim vyplácel další dávky.
Dá se tedy říci, že McCain chce udržovat daně nižší a snižovat je spíše těm bohatším Američanům. Obama naproti tomu daňový systém vidí jako nástroj přerozdělování a chtěl by ho používat aktivněji.
Oba kandidáti se svorně vyhýbají otázkám, jak by stabilizovali rozpočet americké vlády, jehož schodek stále roste. McCain spoléhá na svou pověst bojovníka proti finančním „dárkům", které z Washingtonu do svých států vozí američtí poslanci stejně náruživě jako jejich čeští kolegové. Vzhledem k tomu, že na tyto projekty padne letos 18 miliard dolarů, není jasné, odkud chce McCain vzít zbytek prostředků na financování svých daňových škrtů. Obdobně Obama spoléhá na tajemné „úspory", které však nespecifikuje.
S nízkými mzdami souvisí i další sporný bod voleb - přístup k mezinárodnímu obchodu. McCain je dlouhodobý a konzistentní zastánce volného obchodu. Hlasoval pro všechny smlouvy rozšiřující volný obchod a hájí i Severoamerickou zónu volného obchodu NAFTA. Barack Obama naproti tomu věrně kopíruje linii Demokratické strany, která je čím dál více ochranářská. Jak Obama, tak jeho soupeřka v nominačním boji Hillary Clintonová ostře kritizovali NAFTA a požadovali její „vylepšení".
Oba také přispěli k odmítnutí dohody o volném obchodu s Kolumbií, klíčovým partnerem USA v Latinské Americe, a oba se staví proti obdobné dohodě s Jižní Koreou. Obama hlasoval i proti vpuštění mexických náklaďáků na americké silnice (dnes se všechno musí na hranici překládat) a pro dotace na pěstování kukuřice určené na výrobu etanolu (mimořádně drahé a z hlediska životního prostředí problematické opatření).
A kdo zajistí zdravotní pojištění pro 47 milionů Američanů?
Je paradoxní, že zatímco kandidáti se snad nejzásadněji liší ve svých názorech na reformu amerického systému zdravotního pojištění, v realizaci svých návrhů zřejmě ani jeden z nich příliš nevěří. Obama navrhuje vytvoření nového fondu pro nepojištěné Američany, který by nabízel pojištění na úrovni dnes poskytované federálním zaměstnancům. Takový plán by stál podle odhadů nějakých 50-60 miliard dolarů ročně. Obama je chce částečně získat zdaněním těch firem, které dnes zdravotní pojištění svým zaměstnancům neplatí, malé firmy však chce od platby osvobodit.
McCain má ještě radikálnější plán: chtěl by odstranit daňové zvýhodnění zdravotního pojištění poskytovaného firmami. Firmy si totiž dnes mohou výdaje na zdravotní pojištění odečítat od daňového základu, zatímco soukromí plátci zdravotního pojištění žádné daňové zvýhodnění nemají. McCain chce zrušit daňové výhody pro firmy a místo toho dát každé rodině daňový kredit pět tisíc dolarů, za který by si koupila zdravotní pojištění od soukromé pojišťovny. Pokud by celý kredit nevyužila, prostředky by se ukládaly na zvláštní zdravotní účet. Náklady McCainova plánu jsou obdobné jako u Obamy, ale část z nich by se pokryla vyšším výběrem daní od firem.
V oblasti zdravotnictví je tedy McCain odvážnější a jeho plán by dlouhodobě pomohl i americkým firmám, pro které jsou zdravotní náklady vážnou konkurenční nevýhodou (General Motors uvádí, že 1 500 dolarů z každého prodaného auta jde výhradně na krytí zdravotního pojištění dnešních a bývalých zaměstnanců firmy. Tyto náklady jsou v Evropě hrazeny vládami). Obama je opatrnější a k dnešnímu systému jen přidává další federální program.
Po volbách může být vše jinak Je velmi pravděpodobné, že po zvolení bude muset prezident, ať už se jím stane kdokoliv, svůj program revidovat. McCain by měl velké potíže obhájit své daňové škrty v situaci, kdy rozpočet bude muset platit stovkymiliard za sanaci finančního sektoru. Stejně tak by Obama musel slevit ze svých plánů na velkorysé „daňové dávky" a na rozšíření zdravotního pojištění na účet vlády. Lze také doufat, že nedojde k omezení volného obchodu alespoň tam, kde ho již bylo dosaženo. Obama ostatně naznačil, že jeho odpor vůči NAFTA je spíše předvolební taktika.
Volba mezi McCainem a Obamou je však reálná a rozhodnutí amerických voličů ovlivní tvář americké ekonomiky na dlouhou dobu. Vyhrajeli McCain, což se zdá nepravděpodobné, ale ne vyloučené, USA sníží daně a budou se potýkat s vysokými schodky rozpočtu, obdobně jako to bylo v prvním období vlády prezidenta Reagana. Zároveň dojde k rozšíření regulace finančního sektoru a prezident McCain bude i nadále prosazovat principy volného obchodu.
Zvítězí-li Obama, Amerika se vydá cestou větší angažovanosti vlády v ekonomice, vyšších vládních výdajů a rozšíří se vládní financování zdravotnictví. Důsledkem bude také rostoucí schodek rozpočtu vlády. Lze počítat s tím, že prezident Obama bude požadovat zásadní reformu finančního trhu a rozšíření regulace na všechny oblasti trhu.
Pro ekonoma je McCainův program srozumitelnější a některé Obamovy návrhy zavánějí až příliš velkou vírou v „dobrotivý" a „neomylný" stát. Ale ani ekonom by neměl zapomínat, že volby amerického prezidenta mají mnoho rozměrů a ekonomický program je jen částí celku. Obamova kampaň ukazuje, že první černošský kandidát na funkci prezidenta USA je mimořádně cílevědomý, vzdělaný a slušný politik, který téměř nedělá chyby. Možná je už Amerika zralá na historický okamžik, kdy jí bude vládnout příslušník jiné než bílé rasy, a možná, že za to trocha levicového ekonomického programu stojí.
