Tedy ne já, ale prezident Václav Klaus asi ano. Věnoval jsem tomu článek, který vyšel v pátek v MFD (prezidentův článek vyšel také tam, proto MFD). Tady je:

Prezident republiky Václav Klaus publikoval v MFD (22. 10.) ostrou kritiku návrhů evropských politiků na omezení dopadů finanční krize. Návrhy prezidenta Sarkozyho a kancléřky Merkelové mu připadají jako „starý socialismus". Podle Klause je současná krize výsledkem nadměrných státních zásahů a špatné regulace finančních trhů. Závěrem pak tvrdí, že nejlepší prevencí podobných krizí je odpovědnější národní ekonomická politika a zachování nezávislé měnové politiky jednotlivých států. Obávám se, že současné turbulence na světových trzích jsou příliš vážnou zkouškou současného kapitalismu, než abychom se s nimi mohli vypořádat tak zjednodušeně a účelově, jak to učinil Václav Klaus.

S jeho články se však těžko polemizuje. Klaus je zkušený a inteligentní politik se solidním zázemím v ekonomii, jak se praktikovala a učila v 70. a 80. letech minulého století. Proto je tak fascinován otázkou národních měn. Pro politika je existence nezávislé měny jednou z důležitých charakteristik jeho moci, a proto logicky není ochoten se jí vzdát. Pro ekonoma klasického střihu představují nezávislé měny klíčový nástroj udržování rovnováhy ve světě liberalizovaných finančních toků.

Rok 2008 však je přece jenom „o něčem jiném". Dnešní krize nevznikla z nějaké evidentní chyby v makroekonomické politice vlády ať už v USA, v Británii či ve Francii. I když se vládám v západní Evropě i v USA dá vyčítat leccos, ještě jsem neslyšel nikoho, kdo by tvrdil, že krize by bývala nevznikla, kdyby schodek amerického rozpočtu byl o 100 miliard dolarů nižší nebo kdyby Evropská centrální banka měla o půl procentního bodu vyšší (nebo nižší?) sazby.

Nesnesitelně lehké půjčky

Dnešní krize má kořeny ve finančním sektoru, který se od poloviny 90. let minulého století mimořádným způsobem rozrostl, zkomplikoval a zbohatl. Základem byl přesun finančního zprostředkování (půjček) od klasických komerčních bank k investičním bankám, hedge fondům, private equity fondům a podobným finančním institucím.

V roce 1986 poskytovaly banky zhruba 80 % všech půjček americkým firmám, v roce 2006 to bylo jen 25 %. Protože investiční banky a různé fondy nemají k dispozici levné financování z úspor, musí své aktivity financovat na trhu. To je nutí k mnohem vyšší efektivnosti a rychlosti v rozhodování. Na druhou stranu je to vystavuje mnohem většímu riziku.

Až do léta loňského roku většina investorů věřila, že finanční instituce našly geniální způsob, jak se s rizikem vypořádat. Půjčky byly různě „nabalíčkované" a pak zase „rozkrájené", aby si každý investor mohl vybrat přesně tu kombinaci rizika a výnosu, která odpovídala jeho potřebám. Dokud to fungovalo, bylo všechno skvělé: investoři dostávali své výnosy a finanční trhy dokázaly zprostředkovat mnohem větší objem transakcí, než o jakém se kdy snilo bankám. Získat prostředky na nový projekt, na převzetí méně výkonného konkurenta či (pro mnoho lidí především) na nákup nového domu bylo až „nesnesitelně lehké". Všichni se radovali z nového finančního pořádku a vesele se zadlužovali.

Už rok však zjišťujeme, že nový finanční pořádek měl jeden velký a bohužel těžko opravitelný nedostatek: množství transakcí na trhu rostlo exponenciálně a jejich účastníci ztráceli přehled, kdo komu kolik dluží a za jakých podmínek a kdy bude muset půjčku vracet. Taková situace může vydržet, jen dokud mají všichni účastníci trhu ke svým protistranám důvěru. Jakmile dojde k narušení této důvěry a jeden, třeba i malý účastník trhu není schopen své závazky plnit, nastartuje velkou sněhovou kouli, která smete všechno, co jí stojí v cestě. A přesně to se stalo v červnu 2007, kdy dva fondy (označované finanční hantýrkou jako „mortgage hedge funds") dnes zbankrotované investiční banky Bear Stearns zjistily, že jim chybějí zhruba 3 miliardy dolarů na vyrovnání pohledávek investorů. Jak se říká, zbytek je už historie...

Nevím, zda by s mým popisem příčin krize Václav Klaus souhlasil, ale možná by ho zarazilo, že nikde nefiguruje otázka národních měn či směnných kurzů. Většina velkých krizí do začátku 90. let minulého století byla tak či onak spojena s nerovnováhou mezi národními měnami. Názorným příkladem je krize z roku 1992, kdy se téměř rozpadl evropský systém fixních kurzů. Během dvanácti měsíců došlo nejméně k devíti devalvacím různých evropských měn a čtyři země byly nuceny evropský systém opustit. Následovala ekonomická recese, zvýšení inflace a nezaměstnanosti ve většině evropských zemí.

Dnes se však poměr sil změnil. Soukromé finanční trhy jsou mnohem silnější než kterákoli vládou podporovaná měna. Například kurz dolaru vůči euru je jak na houpačce, dolar napřed oslabil o 30 %, od léta zase posílil o 25%. Sama finanční krize však dynamikou kurzových změn nijak ovlivněna není. Zatímco před 20 lety kurzy měn ovládaly finanční trhy, dnes jsou finanční trhy mnohem důležitější a kurzy měn jen reagují na přesuny kapitálu.

A v tomto ohledu mám s článkem Václava Klause největší problém. V jeho textu to nikde není jasně řečeno, ale z kontextu vyplývá, že Václav Klaus navrhuje buď opuštění principu společné evropské měny, nebo alespoň zastavení jejího dalšího rozšiřování. Podle něj jsou samostatné měny (i tak malých států, jako je Česká republika) schopné ekonomiky „chránit".

Václav Klaus tento názor nijak nevysvětluje, ale je jasné, že jde o empiricky neudržitelné tvrzení. Krize zasáhla i nezávislé měny, jako je islandská koruna či maďarský forint.

Jak pomůže Švédsku jeho nezávislá měna při záchraně jeho bank? A ztěžovala snad společná měna plán na podporu německých či španělských bank?

Dobrou zkušenost s „ochranou" poskytuje koneckonců i zmíněná krize z roku 1992. Malé ekonomiky byly poškozeny úplně stejně, dokonce spíše více než velké evropské země. Portugalsko utratilo většinu svých devizových rezerv na obranu nezávislého escuda, poté stejně dvakrát devalvovalo, nezaměstnanost se zvýšila téměř na dvojnásobek. Švédsko a Finsko muselo řešit bankovní krizi, která obě tyto země stála desítky miliard dolarů a ekonomickou recesi.

Václav Klaus má pravdu, že krize často vedou politiky k návrhům zvýšit zasahování státu do ekonomiky, a má pravdu v tom, že bychom se měli bránit některým nápadům francouzského prezidenta Szarkozyho na zřizování státních investičních fondů či na uvolnění pravidel pro státní pomoc velkým firmám. Na druhou stranu bychom neměli zneužívat finanční krizi k útokům na evropskou měnu, která nemá s krizí nic společného.