Někomu to jde velice rychle. Mně pomaleji. Kundera byl udavač, četl jsem na obálce Respektu. Kundera nebyl udavač, pospíšili si mnozí z jeho vrstevníků a kamarádů. Tvrzení jednoho archivního materiálu proti tvrzení samotného Kundery. A zbytek samé názory. Nakonec i ten můj... Nejde o to, zda se to stalo či ne, jde o to, co spisovateli vadilo výslovně (řekl to) - že se to stalo před velkým knižním veletrhem.
Jakou cenu má lidské jméno? Řekněme, že by tu věc s agentem udělal někdo úplně jiný. Napíšeme o něm? Věnujeme mu titulku? Namaluje mu Reisenauer tak skvělý portrét? Nebo je to bezcenná informace o lidském selhání, které stálo téměř lidský život?
A když je to velký spisovatel, který žije v ústraní a už jen proto jej mnoho zdejších nemá rádo, ostatně on je taky moc ne. Když je to takový člověk, je to o něco vážnější, než selhání bezejmenného?
Je to pokaždé fiasko. A jen ten, kdo to udělal, to ví nejlépe. Zradit a vydat obyčejného člověka ze strachu či hlouposti, je bídáctví. Ať ta plíseň leží na tom, kdo to udělal.
Ale ta choroba udržování mýtů, ta je ještě o něco vážnější. Ta se totiž dědí. Proč by se na některé nemělo sahat? Proč by neměli mít stejnou šanci jako ostatní? Proč by se jejich vypletím měla zachránit čest národa? Proč by se mělo všem pomoci tím, že se udělá velký článek?
Takže zpátky: Stalo se to před velkým veletrhem a stalo se to ve velkém časopise. Oba dva důvody jsou příliš silné, aby byly přehlédnuty. Jednomu vadí, že ho budou lidé méně prodávat a číst (mýlí se!) a druzí s tím spěchali, protože se dobře čtou. A kdyby to neotiskli teď, nesehnali by nic dalšího. Všichni jsou mrtví, lepší teď, než vůbec. A proto je jisté: Nestalo se to tak, aby to někomu pomohlo. Nestalo se to tak, aby se někdo poznal jako udavač. Nestalo se to proto, aby někdo došel k pokoji.
Někomu to jde rychleji, mně moc pomalu. Chtěl jsem říct, že to všechno bylo nanic.
