Bezmála třicet tisíc lidí v České republice dalo v krajských volbách hlas Dělnické straně. Straně, která již několik měsíců legitimizuje české neonacistické hnutí, používá neonacistickou rétoriku a na svých stránkách vybízí k účasti na neonacistických demonstracích. Představitelé této strany jezdí na srazy neonacistů doma i do zahraničí a nadšeně tleskají projevům, které vyzývají k obnovení společné česko-německé říše.
Mezi jejími členy, a také lidmi, kteří v krajských volbách za tuto stranu kandidovali, je mnoho aktivních členů nejradikálnější české neonacistické organizace, Národního odporu. To jsou ti urostlí chlápci v černých mikinách, kteří tento víkend házeli v Litvínově dlažební kostky po policistech. Nelíbilo se jim, že jim chce policie rozpustit ilegální shromáždění, jehož jediným cílem bylo (přesná citace) „zúčtovat s cikánskými násilníky“.
Dvacet osm tisíc hlasů, které Dělnická strana ve volbách získala, mi nahání strach. I když je dost pravděpodobné, že celá řada lidí volila tuto stranu „omylem“, ukazuje to na sílu, kterou čeští neonacisté v poslední době získávají.
Některé voliče možná přesvědčil název, podle něhož by měla strana hájit zájmy dělníků, na volebním lístku navíc chytře spojený s populistickými hesly „Za zrušení poplatků ve zdravotnictví“ a „Proti americkému radaru“. Jen názvem si tak Dělnická strana jistě získala alespoň nějaké levicově a protiradarově smýšlející voliče, přestože pouze napodobila předvolební taktiku Jiřího Paroubka a jeho ČSSD a narozdíl od sociální demokracie nemá žádnou strategii, jak přesně poplatkům a radaru zabránit (nebo ji alespoň nijak veřejně neprezentuje).
Nevím, co by tito levicově smýšlející voliči řekli na logo „Good night left side“, které nosí řada představitelů Dělnické strany na oblečení, a které znázorňuje, jakým způsobem chce toto uskupení s levicí zatočit. 
Vůdčí sílu dělnické strany tvoří skupinka bývalých sládkovců, v čele se Sládkovým dlouholetým tajemníkem Tomášem Vandasem. Vandas a jeho kumpáni byli Sládkovi věrní až téměř do jeho politického konce, odpadli od něj až v jedné z posledních vln. Sládek však těmto lidem nikdy nesvěřil žádnou politickou funkci. Vandase sice léta využíval jako svého tajemníka, do politiky ho ale nepustil. Vandas se teď snaží být Sládkovým nástupcem. Jenže mu chybí právě ty vlastnosti, díky kterým to Sládek dotáhl až do sněmovny: charisma a rétorické schopnosti. Sládek byl také, narozdíl od instalatéra Vandase, poměrně inteligentní a dokázal toho využít.
Nejsem příznivcem rušení politických stran kvůli tomu, jaký názor zastávají. Vlastně do jisté míry souhlasím s tím, že by každý člověk měl mít možnost říkat si, co chce, protože tím alespoň otevřeně ukazuje, že je to opravdu blbec, a že je třeba si na něho dát pozor. Jakmile však někdo vybízí k násilí, chce „zatočit“ s určitou skupinou obyvatel České republiky, veřejně uráží menšiny a nakonec ozbrojen vyrazí na demonstraci, kde hází dlažební kostky, měl by být potrestán. A stejně by měla dopadnout i politická strana, která takové lidi hájí a dodává jim k jejich činům odvahu.
Mám s Dělnickou stranou i osobní zkušenosti. Její aktivity sleduji už delší dobu a vím, jak se čelní představitelé chovají. Neštítí se novinářům nadávat, „organizátoři“ jejich demonstrací se je nebojí napadat – slovně, i fyzicky.
Když jsem naposledy o aktivitách Dělnické strany referovala v Hospodářských novinách, přišel mi pak anonymní email s předmětem „Varování Národního odporu.“ Prý si mám dát pozor na to, co píšu, protože bych taky nemusela dopadnout dobře.
Dělnická strana ukazuje, jakým způsobem se mění čeští neonacisté. Už to nejsou vyholení tupci, kteří otevřeně páchají rasově motivované násilné trestné činy. Generace „nácků“, která tohle dělala, už má zkušenosti z vězeňských cel a raději toho nechala. Nově nastupující generace neonacistů přichází na demonstrace v obleku, angažuje se na akcích Dělnické strany a sní o proniknutí do politiky.
Nemůžeme jim to zakazovat, protože každý na to má právo. Jen mám teď pocit, že je na místě určitá ostražitsot. Nechci se totiž jen tak dívat na to, jak třicet tisíc lidí, byť možná omylem, volí stranu, která podporuje lidi s názorem (přesná citace) „Holocaust nebyl, ale bude.“