„Jenom politicky naprosto stupidní člověk by volil proti ČSSD,“ prohlásil Jiří Paroubek směrem k nadcházejícímu druhému kolu senátních voleb. Přitom právě jeho aktuální volební úspěch není založen na nějakém inteligentním ideovém programu, ale naopak na jednoduchém populismu.

Leitmotivem voleb se staly především poplatky ve zdravotnictví. Stačilo postavit se na stranu „těch spravedlivých“, kteří v zájmu o blaho občanů bojují o jejich zrušení, a kandidát měl cestu k hejtmanskému postu otevřenou. Další důležitou podmínkou byla podpora nejsilnější opoziční strany v zemi, která mohla díky značnému zájmu médií sdělit své zájmy takřka každému voliči.

Česká mentalita byla hluboce uražena požadavkem, aby se za návštěvy u lékaře platilo. Vůbec zde nezafungoval společenský žebříček hodnot, který v různých anketách staví zdraví pravidelně na přední místa mezi nejcennější lidské statky. Například v Británii jsou právě z toho důvodu poplatky nezpochybňovanou samozřejmostí.

Rozdíl pramení z kulturních odlišností mezi naším, katolickým a posléze socialistickým, světem středovýchodní Evropy a protestantským Západem. Dlouhá staletí nám vládla ideologie zdůrazňující, že práce je trest za hřích, příkaz, který je nutno respektovat. Poté byla vystřídána jinou ideologií, která pojímala práci podobným způsobem a zároveň odstraňovala ty propasti mezi bohatými a chudými, které příliš bily do očí (raději je ponechávala skryté za dveřmi vysokých stranických funkcionářů). Zdá se, že zatímco na Západě stále působí dávná protestantská myšlenka o práci, díky níž se člověk může dostat mezi „vyvolené“, u nás na Východě jsme se dosud nezbavili pocitu, že stát je tu od toho, „aby se postaral“.

Jde vlastně o potřebu protektorství, o které psal v případě Mnichova 1938 historik Jan Tesař. Jako „malý národ“ potřebujeme ochranu a od Francie přes Sovětský svaz jsme se dopracovali k poněkud problematické záštitě americké. V měřítku individuálním není část společnosti schopna převzít zodpovědnost za svůj život a hledat chyby za jeho nedostatky především u sebe. A tak se frustrace vyžívá v politickém negativismu, který nyní dokonale využila ČSSD.

Krajské i senátní volby se zvrhly do souboje dvou největších stran. Programy a osobnostní profily kandidátů zde nehrály vůbec žádnou roli. Jsem si jist, že výrazné osobnosti akademické sféry, jakými jsou například Pavel Klener a Helena Illnerová, jsou ideálními potenciálními senátory pro svou názorovou vyzrálost a etickou způsobilost. Avšak těžko poznáte lidskou osobnost podle billboardu a voliči by museli mít chuť vyhledat si doplňující informace.

Tvůrci kampaní jednotlivých zúčastněných se proto pokoušeli zapůsobit na emoce. Plakáty Klenera a Illnerové se omezily na masarykovský pojem „slušnosti“, kterou oba chtěli vnést do politiky. Je tu vidět snaha vyhovět mediální (ne)gramotnosti značné části populace. „Poplatky“ ale byly bohužel (asi pro nás pro všechny) silnějším tématem.

Sociolog Zygmunt Bauman napsal podnětnou úvahu o „estetické komunitě“, tedy skupině lidí, která se formuje kolem nějaké celebrity či události (fotbalového zápasu, voleb). Vazby mezi členy jsou velmi křehké a pomíjivé. Na rozdíl od „etické komunity“ s dlouhodobými závazky trvá typická komunita dneška právě tak dlouho, dokud jsou vylepeny plakáty a neobjeví se další lákadlo.  

Bůhví jak to nakonec dopadne s těmi poplatky, ale díky nim je na šest let téměř rozhodnuto o obsazení senátorských a zastupitelských postů. Není to poněkud krátkozraké?

Zkusme se poučit ve druhém kole voleb senátních a volme podle obsahu, ne podle formy a emocí.