Kdo v minulých měsících sledoval chování Ruska na mezinárodně-politické scéně, nestačil se divit. Vojenská akce v Gruzii. Zvýšena aktivita ruských zpravodajských služeb v zahraničí. Rusko-islandská jednání o pronájmu strategického letiště. A nejnověji, Rusko-francouzské plány na změnu evropské bezpečnostní architektury. To je pro Středoevropana, jemuž současný systém zajišťuje bezpečnost a svobodu, velmi silná káva. Jak rozumět chování Ruska? Proč se tak chová právě nyní? A hlavně, jaké dopady může mít dané chování na bezpečnost středoevropských států?

Je tomu téměř třicet let, co profesor Kolumbijské univerzity Kenneth Waltz uvedl názor že na mezinárodní politiku je nutné nahlížet skrze strukturu mezinárodního systému. Ta je charakterizována počtem nejvýznamnějších státních aktérů (velmocí), jež daný systém tvoří. Nejvýznamnějším aktérům pak připadá kontrola nad světovou politikou. Není na škodu připomenout, že v době, kdy Waltz daný argument konstruoval (1979), byl mezinárodní systém charakterizován jako bipolární, tedy dvou-aktérový. Implozí Sovětského svazu jeden z aktéru systému zanikl, čímž se bipolárního systém proměnil v unipolární. Spojeným státům připadl téměř neomezený vliv v mezinárodní politice. Jelikož Moskva nebyla nadále schopna kontrolovat své bývalé sféry vlivu, došlo v těchto oblastech ke vzniku mocenského vakua. Ve střední a východní Evropě vzniklého stavu část států patřičně využila, když požádala o bezpečnostní zakotvení v západních strukturách. Následné velkorysé nabídky ze strany bývalých nepřátel, tlačené především Spojenými státy, umožnily proměnu bývalé sovětské sféry vlivu v součást transatlantického bezpečnostního bloku.

Nicméně hegemonické postavení Spojených států se v postupujících letech ukázalo jako neudržitelné. Válka v Iráku přišla na více než 580 miliard dolarů a spolu s přítomností v Afghánistánu napnula možnosti americké armády na maximum. Spojené státy byly nuceny začít odmítat žádosti o pomoc s řešením politických problémů*, a tak bylo v některých oblastech znovu vytvořeno mocenské vakuum. V mezičase Rusko dosáhlo, díky novým strategickým prostředkům v podobě energie a nerostných surovin, opětovného nárůstu mocenského postavení. Tento vzrůst navrátil Rusku ztracené sebevědomí, které se začalo snažit o revizi mezinárodního systému. Tou pravou příležitost k revizi se ukázala právě probíhající finanční krize, jež Západ značně oslabuje. První zkouškou byla akce v Gruzii, která leží na samotných hranicích Evropy, a kde se Rusko může skrývat za ochranu "svých vlastních" občanů. Současná jednání s Islandem a Francií pak směřují k obnovení vlivu v samotné Evropě, ze které bylo během posledních 60-ti let úspěšně vytlačováno Spojenými státy.

Francouzský návrh, jež z Evropy vytlačuje Spojené státy, oslabuje NATO, naproti čemuž do evropských bezpečnostních struktur zapojuje Rusko, slouží jen a pouze francouzským zájmům. Rozhodně neslouží zájmům České republiky, Slovenska, Polska, či jiného středo/východoevropského státu, který má s ruským "opatrovnictvím" neblahé zkušenosti. Nastala-li by v Evropě bezpečnostní krize, lze se pouze dohadovat, nakolik by západoevropské mocnosti byly ochotny čelit ruským zájmům v jeho post-jaltské sféře vlivu. Obdobnou situaci jsme si už ostatně jednou vyzkoušeli...

Přejí-li si středoevropské státy zachovat svou nezávislost na Ruské federaci, nabízejí se jim tři možnosti. Zaprvé, lpět na současné bezpečnostní struktuře, jež přisuzuje hlavní roli Severoatlantické alianci, zajišťující přítomnost Spojených států v Evropě a udržující Rusko mimo hru. Problémem je, že současná bezpečnostní architektura od své transformace nečelila podstatné vnitřní krizi, a tak lze stěží hodnotit její stabilitu. Francouzské a německé opětovné ohřátí vztahů s Ruskem neposkytuje jasné vyhlídky. Zadruhé, začít s budováním evropské bezpečnostní architektury pod křídly Evropské unie, která by se stala novým ("hybridním") aktérem transformovaného mezinárodního systému, čímž by omezování ruského vlivu bylo nutností pro její samotnou existenci. Takový plán by ovšem vyžadoval shodu Spojeného Království, Francie a Německa. Vzhledem k již zmíněným francouzským a německým diplomatickým tanečkům lze tuto možnost označit spíše za zbožné přání, než politickou realitu. Třetí možností je prohlubování vztahů se Spojenými státy. V tomto případě byla Česku a Polsku učiněna nabídka zapojit se do budování transatlantických struktur nejen plněním mezinárodních smluv, ale také konkrétními, chceme-li "hmatatelnými", kroky. Výstavba radaru a antiraket by zajistila přítomnost amerických vojenských sil ve střední Evropě, čímž by bylo Rusko z této oblasti nadobro vytlačeno. Pro učinění takového kroku by se však zahraniční politika daných zemích nesměla utápět v marasmu politiky stranické.

* http://www.cfr.org/publication/16439/conversation_with_condoleezza_rice_video.html

Jakub Krejčíř

Odchovanec KPES, momentálně studuje na School of Social, Historical and Literary Studies, Portsmouth, Velká Británie.