Akciové trhy se dále propadají, ochota půjčovat si peníze napříč finančním sektorem zůstává na bodu mrazu. Kdo po schválení „záchranného plánu“ v USA očekával opačný vývoj, nepochopil, jak hluboká je krize, které globální ekonomika čelí. Zásobování současných finančních trhů dalšími trilióny dolarů či eur proces vedoucí k bankrotu celého systému možná zpomalí, ale může jej zastavit? Pokud ano, co bude dál? Nedojde-li k zásadním změnám v organizaci peněžního systému, nehrozí nám opakování téhož procesu, s ještě bolestnějšími důsledky pro celou společnost?

Mělo by nám být zřejmé, a kéž by si toho byli vědomi i naši přední ekonomové a finančníci, že „záchrannými plány“ ala Paulson, se nezaměřujeme na odstranění příčin této krize, ale jen jeho symptomů. Podřadné hypotéky, obchodované spolu s dalšími dluhy v neprůhledných balíčcích, znevěrohodňují finanční trhy jako celek. Nominální hodnota těchto instrumentů je odhadována na 600 triliónů USD, zatímco hrubý domácí produkt celého světa činí přibližně 50 triliónů. Mnozí se jistě ptají, proč banky a jiné finanční instituce poskytovaly tolik spekulativních půjček? Z pouhé touhy po zisku, jak bývá uváděno? Myslím, že uvedený motiv k vysvětlení této záhady nestačí. Banky takto jednaly… poněvadž musely! Chtějí-li se dnes finanční instituce udržet na globálním trhu, musí neustále zvyšovat množství poskytovaných půjček. V ideálním případě je poskytují na produktivní účely, není-li jich dostatek, půjčují je finančním spekulantům, jejichž případné zisky ovšem neodpovídají míře růstu skutečného bohatství, vzniklého v průmyslu a zemědělství.

Zdá se mi, že k pochopení příčin dnešní krize je nutné také pochopit, jakou roli dnes hrají peníze, jak vznikají a kdo jejich tok kontroluje. Většina lidí se nejspíš domnívá, že banky půjčují peníze, generované z vkladů osob a firem. To však není pravda. Systém částečných rezerv, který stojí v základu moderního bankovnictví, umožňuje bankám tvořit peníze ve formě dluhu. Kdykoli banka poskytne půjčku, vytváří nové peníze. Počítá s tím, že se jí poskytnutý úvěr, navýšený o úrok, vrátí. Pokud mezi vkladateli vznikne kolektivní nedůvěra v solventnost banky a požadovat po ní výběr svých vkladů, nemůže jim je banka vyplatit, neboť je reálně nemá. O penězích ve formě dluhu zajímavým způsobem pojednává dokumentární film „Money as Debt“, jehož české znění lze shlédnout zde:

K filmu mám některé výhrady, nicméně podstata problému je v něm, myslím, zachycena dobře. Na toto téma doporučuji shlédnout také film s názvem „The Money Masters“, který je k dispozici pouze v angličtině:

Ovšem zpět k půjčkám bank spekulantům. Půjčují-li peníze pro produktivní účely, množství nově vytvořených peněz může být kryto nově vytvořenými hodnotami reálné ekonomiky. Půjčky pro spekulace na finančních trzích ovšem s vývojem produktivity reálné ekonomiky nekorespondují. Celý tento proces má inflační charakter a vede k vytváření finančních bublin. Ceny se v některých sektorech ekonomiky bezdůvodně zvyšují a dříve nebo později musí tato uměle vzniklá bublina prasknout. Právě tohoto scénáře jsme byli svědky v oblasti hypoték a trhu s nemovitostmi v USA i jinde ve světě.  Stovky miliard dolarů směřovalo do trhu s nemovitostmi, nebyl však dostatek solventních zájemců o nabízené hypotéky. Hypotéční banky začaly nabízet půjčky méně spolehlivým i zcela nespolehlivým zákazníkům a, jak říkají Američané, the rest is history.

Tento proces je však i z čistě ekonomického hlediska absurdní. Trh s nemovitostmi nemá táhnout ekonomiku, mělo by to být přesně naopak. Lidé si mají pořizovat byty a domy z toho důvodu, že mají dobré zaměstnání s dobrým platem. V době, kdy se nemovitostní bublina v USA tvořila, průměrná roční mzda klesla o 2000 USD! Nevznikla tedy v důsledku růstu reálného bohatství ve společnosti, ale na základě potřeby bank poskytovat další a další půjčky a to doslova každému, kdo o ně projevil zájem.

Jak z toho ven? Nejsem ekonom, a proto ani nepřijdu s konkrétním návrhem finanční reformy. Můj selský rozum mi ale říká, že zůstanou-li peníze ve formě dluhu, frakční rezervní systém bankovnictví bude zachován a o oběhu peněz ve společnosti nebude rozhodovat vláda, ale banky, vyjde nás tato krize zatraceně draze. V tomto ohledu se názorově neshoduji se zastánci rakouské školy, kteří tvrdí, že za současnou krizi v USA může stát, reprezentovaný centrální bankou. Opravdu nevím, co je vede k závěru, že Fed je státní institucí. Ve skutečnosti se jedná o instituci soukromou, hájící zájmy bank, které se na chodu Fedu podílejí. Na vývoj v USA i celého finančního světa má nadměrný vliv finanční oligarchie, tvořená nevelkým počtem bankéřských rodů a spřízněných osob. Je na čase, aby se státy z jejich moci vymanily. Pomůže-li k tomu dnešní finanční krize, budeme za ni ještě vděčni.