Vždyť přeci v Česku máme taky skvělé školy. Podívej se na Karlovu univerzitu. To je nejstarší univerzita na východ od Paříže a na sever od Alp! Nebo Masarykova v Brně – moderní a skvělá. A nebo ta v Olomouci, tam se přeci taky dá studovat žurnalistika. Nebo ne?
Když jsem před dvěma lety maturovala, každý se mě ptal, proč si dávám tři přihlášky na britské školy a jen jednu na českou univerzitu. Byla jsem tak trochu výjimka, ze všech maturantů u nás ve škole jsme ten rok byly jen dvě, které se rozhodly jet ven. Nakonec mě na všechny čtyři školy přijali, i když to stálo dost nervů. Zvolila jsem Liverpool. Větu „Proč proboha jedeš na nějakou univerzitu v Liverpoolu, když tě vzali na UNI-VER-ZI-TU-KAR-LO-VU, kam berou jednoho z osmi?“ jsem slyšela víc než hodněkrát. Ale jela jsem. Přišlo mi fajn studovat novinařinu v zemi, kde mají BBC, Guardian, Independent, Times a Sun.
Bylo to dobrá volba. Učitelé nám na uvítanou připravili večírek, zvali na přednášky novináře, kteří nám vyprávěli, jaké to je být na reportáži v Iráku, radili nám, vždycky měli čas na osobní konzultaci. Můj akademický tutor mi před prázdninami doporučil stáž v novinách. Abych zjistila, jak to chodí. Společně jsme sestavili jakýsi motivační dopis (kvůli kterému se mi mimochodem dodnes v Hospodářkách tak trochu smějí) a já na začátku léta přišla do Hn. Na konci prázdnin se mi do Liverpoolu nechtělo. Zůstala jsem doma a nastoupila na Fakultu sociálních věd na Karlově univerzitě, obor Žurnalistika.
Na FSV žádný večírek na uvítanou nebyl. Nebyl tam ani žádný akademický tutor, který by mi poradil, kam jít na stáž. Vlastně to bylo naopak – fakt, že už v médiích pracuju, se zdál být spíš na obtíž. Byla jsem z toho prostředí poněkud nesvá. Pro ilustraci: jedna nejmenovaná docetka například zahájila svou přednášku tím, že nám chtěla demonstrovat, jak se jeden (opět nejmenovaný – pardon, nechci dělat reklamu konkurenci) deník bulvarizuje. Ukázala na titulek na titulní stránce onoho deníku, který zněl: „Kupka prodán za rekordních 22 milionů“, a řekla: „Já tedy nevím, kdo je to Kupka, asi nějaký fotbalista, ale přijde vám, že tohle patří na titulní stranu?“. Podotýkám, že Kupkův obraz Élévation IV byl hned pod tím kritizovaným titulkem.
Nebo mě třeba při semináři poučili, že nemám do svého článku psát, že to, o čem píšu, jako první napsaly jiné noviny. „To přeci pak vypadá, jako bychom sami na nic nedokázali přijít,“ bylo mi řečeno. Jo. Vypadá to tak. Jenže když to tam nenapíšeme, bude to plagiátorství, tedy krádež. A krást se nemá. To je prosím vůbec první lekce novinářské etiky.
Přiznávám: jsem sice šprtka, ale na FSV jsem skoro nechodila. Za celý rok jsem získala tolik kreditů, kolik slušný student získá za semestr. Rozhodla jsem se, že se do Británie vrátím. Možná, že by mi FSV přišla lepší, kdybych tam opravdu chodila, neměla předsudky, a byla stejně nadšená, jako moji spolužáci, kteří narozdíl ode mě neměli srovnání se zahraniční univerzitou.
Teď jsem v Londýně. A jsem zase nadšená. Rozhodla jsem se, že částečně změním svůj obor a přiberu si navíc ekonomii. Šla jsem s prosíkem za šéfem katedry, smířená s tím, že to nepůjde. Kdo to kdy viděl, jen tak si změnit obor na začátku druháku. Jenže on se usmál a řekl NO PROBLEM. A prý se těší, až mě uvidí na své přednášce. A taky mu mám přestat říkat „pane profesore“ a oslovovat ho „Paule“.
Vím, že si teď spousta z vás bude myslet, že jsem nafoukaná holčička, co jí není česká škola dost dobrá. Ale tohle je moje zkušenost. A vím, že jsou v Česku báječné školy, které stojí za to studovat. Já ale protentokrát volím Londýn.
A mimochodem, pro ty z vás, co to taky chtějí zkusit: Vážně to není nic těžkého. Od doby, co jsme v unii, vám britská vláda půjčí peníze na školné i živobytí, existují desítky stipendijních programů, nehledě na to, že třeba ve Skotsku jsou univerzity pro všechny studenty z Evropské unie zdarma.  A navíc – britské univerzity už několik let uznávají českou maturitu jako dostatečnou kvalifikaci. Vidíte? Stačí chtít.