V posledních dnech se do českých médií opět tlačí „romská otázka“. Kanada nám hrozí zavedením víz z důvodu rostoucího počtu žádostí o azyl a Jiří Čunek představil svůj plán na socializaci nepřizpůsobivých Romů. Nejsem odborníkem na tuto otázku a s výjimkou několika kapesních krádeží nemám se soužitím s Romy žádnou větší zkušenost.

A tak namísto odpovědí si spíše kladu otázky. Proč se česká vláda a ministerstvo pro sociální experimenty Džamily Stehlíkové bojí svým kanadským partnerům sdělit, že Romové nejsou v České republice pronásledováni a že jejich únik do zahraničí souvisí spíše s jejich neschopností splácet lichvářské půjčky od svých soukmenovců? Jsou snad vnitroetnické tahanice o peníze dostatečným důvodem pro udělení politického azylu?

Jiří Čunek se chce nejspíš vyhnout každému dalšímu obvinění z latentního rasismu tím, že přichází s návrhem na aktivní státní politiku na podporu zodpovědných Romů a „převýchovu“ těch ostatních. Tento na první pohled sympatický pokus o konkrétní politiku vůči Romům není zatížen stereotypem kolektivní zodpovědnosti. Lidově řečeno, Čunek nehází všechny Romy do jednoho pytle, jak činí na jedné straně obhájci multikulturalismu a na straně druhé rasisté. Těm zodpovědným chce Čunek pomoci k  většímu sociálnímu začlenění, posvítit si na ty, kteří zneužívají sociální dávky od státu a do z veřejných zdrojů financovaných ubytoven sestěhovat, pod stálým dohledem sociálních pracovníků, ty nejméně přizpůsobivé. I tento přístup má však svá úskalí. Jak chce Jiří Čunek dosáhnout toho, aby se Romové stali méně závislí na státu, když je to stát, který má jejich začleňování do společnosti řídit? Je rozumné usilovat, jak navrhuje Čunek, o narušení rodových vazeb mezi jednotlivými romskými rodinami? Skrývá se za tímto cílem omezit incest, který je mezi blízkými příbuznými v romském etniku údajně široce rozšířen? Pokud ne, proč rozbíjet jedinou zprostředkující sociální strukturu, stojící mezi jednotlivými Romy a státem? Není snad rodina a rod lepším zázemím pro lidskou solidaritu než přerozdělovací mechanismy státu?

Předpoklady jakékoli morální a společenské reformy v romské společnosti jsou ty samé, jako ve společnosti jiných etnik. Civilizační úspěchy bílé evropské většiny, kterými dnes mnozí programově opovrhují, jsou plodem jejího duchovního zázemí v křesťanské kultuře a transcendentním ukotvením života. Není to tedy barva pleti, která rozhoduje o kvalitě lidských životů, ale hodnoty, které v dané společnosti převažují.

Kolik Romů se inspiruje životem mučedníka pro víru, zavražděného španělskými bolševiky v roce 1936, Zefyrína Jiméneze Mally (viz např. zde http://www.tedeum.cz/5_2006/zefyrin_jimenez_malla_52006.htm)? Jejich nebeský přímluvce by jistě mohl celému romskému etniku vyprosit nemálo milostí, kdyby o to Romové stáli.

Jako Čech vím, o čem mluvím. Kdyby můj národ žil z duchovního a mravního dědictví knížete, jehož svatý život a zásluhy o český národ si budeme za necelé dva týdny připomínat, nenacházel by se v takovém úpadku. Nuže, nenamítám nic proti spravedlivému řešení „romské otázky“. Ale bude dobře, když si nejprve zameteme před vlastním prahem.