Zaujal mne komentář Jiřího Kinkora „Přednost chodců na přechodu? Nesmysl,“ (blog ihned 2.9.) a zvláště jeho argumentace: „Přednost chodců na přechodech je nesmyslný, zvrácený princip, protože je proti lidské přirozenosti, proti rozumu.“ Pan Kinkor tuto pozoruhodnou myšlenku dále rozvíjí zhruba s tím, že je pro slabšího chodce přirozené zastavit či uhnout a pro silné auto nezastavovat, neuhýbat a jet. Kdo proti této přirozenosti něco staví (zákonodárci a nedávno soud), koná zle.
Snad to i bylo myšleno vážně, ale těžko se pak zbavit představy, že autor k nám přichází ze světa, kde tato logika pokračuje dále. Je tam přirozené, že potkám-li mohutnějšího svalovce, odevzdám mu svou večeři (viz samozřejmé sebezáchovné jednání pana Kinkora), zatímco si přirozeně vezmu úlovek slabšího nešťastníka, který se mi nachomýtl do cesty. Vůdce tlupy tam pak má přirozené právo první noci a jeho geny se mohou úspěšně šířit. Kdo by se opovažoval proti takto jasnému rozumu cokoliv namítat?
A přesto jsem rád, že se můžeme vyskytovat ve světě, kde mohutnější svalovina ještě neznamená automatické právo na předběhnutí ve frontě. Trvalo to našim předkům než se k tomu dostali a neměnil bych s nimi. Přijde mi přitom docela přirozené, že slabším kolegům svačinu nekradu.
A úplně stejně mi už připadne přirozené, když v Německu zastavují auta sotva se přiblížím k přechodu a tak nějak přirozeně v podobné situaci brzdím auto, když sám řídím. Snad se tím i dá poměřovat kulturnost národa, jak tam vypadají toalety i jak u něj aplikují „přirozené“ právo silnějšího na silnici. Pokud k našemu zkulturnění přispěli zákonodárci i soud (můžeme-li očekávat, že agresivní či neopatrná jízda na přechodech se bude velmi nevyplácet), podle mého názoru konali dobře.
