Europoslanci ODS se ve včerejším hlasování na půdě Evropského parlamentu nepostavili za Gruzii. Při hlasování o rezoluci o situaci na Kavkaze, kterou Evropský parlament přijal drtivou většinou (549 poslanců pro, 68 proti, 61 se zdrželo), se všech osm zástupců ODS zdrželo hlasování. Nepodpořili tak usnesení, které vyjadřuje poměrně širokou podporu Gruzii a vybízí mj. členské státy, aby zvážily další kroky vůči Rusku, pokud nebude dále naplňovat šestibodovou dohodu o příměří z 12. srpna. De facto tak vyslanci ODS odstoupili od jednoznačné linie formulované nejvyššími představiteli své strany, jednoznačně – i přes zcela opačné stanovisko prezidenta Klause – podporující Gruzii. Důvodem tentokrát nebyl – alespoň ne přímo – konflikt premiéra Topolánka či vicepremiéra Vondry s čestným předsedou strany. Poslancům pod vedením Jana Zahradila se nelíbil paragraf usnesení odkazující na Lisabonskou smlouvu.

 

Při podrobnějším pohledu na usnesení a důvod uváděný europoslanci ODS se nelze zbavit dojmu, že Jan Zahradil a jeho kolegové nemohou zvednout ruku pro žádný text, ve kterém po stisknutí tlačítek Ctrl+F úspěšně najdou výraz „Lisabon“ – v takovém případě se již meritorně daným textem jakoby vůbec nechtěli zabývat. Přitom by stálo za to, kdyby si zmíněný paragraf alespoň pořádně přečetli. Došli by nutně k závěru, že jejich postoj je, mírně řečeno, přitažený za vlasy – v každém případě však v rozporu s tím, co hlásají jejich šéfové a co je v zájmu naší země, a to i vůči Gruzii.

 

 

Co bylo zásadnější než podpora gruzínského spojence proti naplňování Putinovy doktríny obnovování sfér vlivu v „blízkém pohraničí“ Ruska?

V inkriminovaném paragrafu 30 zastává Evropský parlament „názor, že úloha EU v současné krizi zdůrazňuje potřebu posílit evropskou zahraniční, bezpečnostní a obrannou politiku a je přesvědčen, že Lisabonská smlouva, mimo jiné vytvořením úřadu vysokého představitele, doložkou o solidaritě a politikou EU v oblasti zajištění energie, představuje správný způsob, jak toho lze dosáhnout“.

Poslanci ODS sešikovaní za Janem Zahradilem své odmítavé stanovisko k jinak z jejich pohledu bezproblémovému usnesení vysvětlili takto: „Europoslanecký klub ODS nesouhlasí se zneužíváním rusko-gruzínské krize jako politického argumentu k urychlené ratifikaci Lisabonské smlouvy. Proto klub nepodpořil dnešní usnesení EP k situaci v Gruzii.“

 

 

Nejenom že v paragrafu usnesení o „urychlené ratifikaci Lisabonské smlouvy“ není ani slovo.

Text se vyjadřuje toliko v tom smyslu, že by Lisabonská smlouva, vytvářející mj. úřad vysokého představitele pro zahraniční politiku unie (a stálého předsedy Rady), jednoznačně posílila akceschopnost unie i v gruzínské krizi.

Stálý předseda Rady by na rozdíl od prezidenta či premiéra předsednické země mohl věnovat řešení gruzínské krize veškerý svůj čas a energii. Nemuselo by se tak stát, že nejvyšší představitel unie pospíchá z Moskvy a Tbilisi zpět do své země přesedlat na domácí agendu a ve spěchu jednání dopustí, aby díky článku 5 dohody o příměří z 12. srpna mohly ruské jednotky dočasně „dbát na bezpečnost“ v Gruzii. Mohli bychom se možná vyvarovat toho, že ruští vojáci mohou mít dnes mimo Jižní Osetii dvacítku checkpointů - z ruského pohledu v souladu s dohodou z 12.srpna.

Nástroje, které Lisabonská smlouva přináší, by umožnily Evropské unii tváří v tvář Rusku jednat jako mnohem solidnější a silnější partner, a zúročit tak svou ekonomickou (i vojenskou) převahu. Nástroje Lisabonské smlouvy spolu s politickou vůlí by unii umožnily, aby ji Rusko začalo brát vážněji.

Zmíněná pasáž usnesení se navíc týká té části Lisabonské smlouvy, která je jednoznačně i v našem národním zájmu. Právě naší země se při naší závislosti na Rusku, které energetické šachy označuje oficiálně za součást své zahraniční politiky, týká energetická bezpečnost mnohem více než našich západních sousedů. Právě naše země má podle Putinovy doktríny ležet na hranici ruské sféry vlivu. Právě naše země má proto největší zájem na tom, aby byla EU vůči Rusku jednotná a my mohli ze solidarity našich partnerů profitovat.

 

Evropský parlament nevybízel ke zneužívání „rusko-gruzínské krize“ (sic! nikoli „války“?) k „urychlené ratifikaci“ Lisabonské smlouvy. To se jen Janu Zahradilovi a jeho kolegům udělalo opět rudo před očima. Smutné je, že tím pustili k vodě naše gruzínské partnery. A našim partnerům v EU dali opět najevo, že o společnou zahraniční politiku EU europoslanci ODS nestojí. Obojí je v přímém rozporu se zájmem České republiky, který si – zaplať pán bůh – snad začíná uvědomovat alespoň premiér Topolánek.