Před pár stoletími vznikla v severní Itálii celkem racionální myšlenka: stát ti za zveřejnění objevu udělí na řadu let exkluzivitu při jeho užívání a tím se ti vyplatí bádat a vynalézat. Jak století ubíhala, na principu se moc nic zásadního neměnilo. Protože ale nežijeme v lineárním, nýbrž v exponenciálním světě změn, nějak se nám v posledních letech původní myšlenka zvrhla. Hospodářské aspekty převážily, samo objevování je jen opovrhovaným nechtěným dítkem, prostředkem. Je určitě legitimní, aby nemalé investice do výzkumu a vývoje, medicínského nevyjímaje, byly odměňovány, jinak by nikdo neinvestoval. Na straně druhé má ale všechno své meze a rovnováha v udělování patentů, alespoň těch farmaceutických, které dobře znám, byla hodně, hodně posunuta na stranu, která s legitimními zájmy vynálezce-investora nemá mnoho společného. O co jde?
Dříve si firma po objevu léku přihlásila patent a požívala nějakých dvacet let zasloužené ochrany. Generici neexistovali, po vypršení ochrany měla firma monopol v podstatě dál. Firem a nových léků postupně ubylo, ty zbylé se globalizovaly, jeden každý lék dosáhl ročního obratu řádu miliard dolarů. Vzniklo atraktivní podhoubí pro kopírování těchto lékových ikon, a proto vznikly generické firmy. Zisky z původního léku začaly po vypršení základního patentu rychle klesat, jak přišly levnější generické kopie. Reakce na sebe nedala dlouho čekat. Stůj co stůj začaly farmaceutické firmy vymýšlet myriády často nesmyslných patentů, s více méně nulovým invenčním obsahem, jejichž cíl byl jasný – zabránit propadu prodeje.
Na druhou stranu se ani velké generické firmy nedaly „zahanbit“ a plodily a plodí stejně nesmyslné patentové přihlášky. Cíl zase podobný: já a nikdo jiný. Řeknete si, vždyť to je normální ekonomická reakce na měnící se prostředí. Jistě, je to „správná“ odpověď ultraliberálního ekonoma. Je to ale správné pro společnost? Myslím, že ne. Pokusy situaci změnit jsou pouze nesmělé. Jaká je vaše zkušenost v jiných odvětvích?
Roman Lapka
Ředitel duševního vlastnictví
