Až se v pondělí ze školních rozhlasů ozve hlas ministra Lišky, do naší a do desítek (stovek?) dalších škol nedolehne. Důvod je prostý. Vzdělávání rostoucího počtu dětí totiž neprobíhá ve škole, ale doma. Nebylo snadné si v polistopadových letech tuto možnost vybojovat. Socialistické představy o školství převládaly i v myslích „pravicových“politiků a tvrdilo se, že domácí vzdělávání poškodí děti po stránce sociální i vzdělanostní. Helsinský výbor pro lidská práva vydal stanovisko, ve kterém se odvolal na údajné právo dětí vymanit se ze sevření rodičovské autority prostřednictvím „povinné školní docházky“. Proti byly školské odbory, ministerstvo, převažující většina odborníků. První ledy pukly až za časů Tošovského vlády. Ne snad proto, že by Tošovský či tehdejší ministr školství Sokol byli domácímu vzdělávání osobně nakloněni, ale nebránili tehdejšímu náměstku Roupcovi vydat vyhlášku, povolující tzv. pokusné ověřování domácího vzdělávání na několika vybraných školách. I když se pozdější socialistické vlády pokoušely domácí školu sprovodit ze světa, nebo ji alespoň co nejvíce omezit, narůstající počet rodin, důrazně se dožadujících svého práva spolurozhodovat o způsobu, jakým se budou děti vzdělávat, kladl těmto snahám účinné překážky. Dnes je domácí škola, pod oficiálním a poněkud nepřesným úředním označením „individuální vzdělávání“, součástí školského zákona. A ačkoli zákon umožňuje doma vzdělávat pouze děti na prvním stupni, na druhém stupni je domácí vzdělávání upraveno vyhláškou.
Domácí škola má celou řadu předností. Rodiče s dětmi jsou spolu déle, než je dnes obvyklé. Mnohé domácnosti dnes připomínají spíše příležitostný průsečík individualisticky pojatých životů než skutečný domov, což je situace, která v rodině, vyučující svépomocí, ani nastat nemůže. Vlastní výuku lze přizpůsobit potřebám dítěte, jeho schopnostem a zájmům, které jej motivují ke snadnějšímu učení. Zvláště na prvním stupni většinou probíhá výuka rychleji než ve škole, což dětem dává větší časový prostor pro jiné činnosti – hru, odpolední kroužky, sport apod. Přítomnost vzdělávajících se dětí doma umožňuje také jejich větší zapojení do prací v domácnosti, což dnes také není v každé rodině samozřejmé. Domácí vzdělávání omezuje zkušenosti s mnoha negativními jevy, které se v dnešních dětských kolektivech vyskytují – rivalita, necudnost a nevkus v oblasti oblékání, konzumní mentalita, touha po mnoha zbytečných či škodlivých věcech, šikana, předčasný a morálně pokřivený zájem o osoby opačného pohlaví. Přestože se děti těmto jevům ve svém pozdějším životě nevyhnou, budou o nich včas a pod přímým rodičovským dohledem poučeni. Rodiče též mohou účinněji uplatnit svoje vědomosti, přesahující učivo, obsažené v učebnicích, případně korigovat jeho obsah. Zvláště v humanitních předmětech jsou učebnice i výuka ve školách poplatné různým ideologickým stereotypům a proto vyžadují poučený komentář a korekci.
Domácí vzdělávání, jakkoli není pro rodinu snadné (také proto, že rodina žije z jediného příjmu), přináší nemalé plody. A nejsou-li patrné dnes, jistě se dostaví později. Láska, vyjádřená časem, který rodiče svým dětem věnují, nepřijde nazmar. Opakuji si to vždy, když se nám začínají podlamovat kolena, kdy se nám nedaří tak, jak bychom si představovali. Na prahu nového školního roku ale vím, že tuto námahu opět rádi podstoupíme. Protože žádné dobré dílo není možné bez obětí.
Michal Semín, homepage blogu ZDE
