Právě skončenou velkolepou Pekingskou olympiádou demonstrovala komunistická Čína závratný rozkvět své země a reálný pokrok v kvalitě života svého lidu. Mnozí kritikové se snažili a budou snažit světu namluvit (jsou za to placení), že to jsou jenom Potěmkinovy vesnice totalitního režimu a že obyvatelé Číny žijí v nesvobodě a mimo Peking i v bídě.

Kritikové po celou dobu olympijských reportáží neustále poukazovali na nedokonalosti čínského autoritativního politického systému, stále jitřili problémy Tibetu, stěhování obyvatel ze zátopového území přehrady Tři soutěsky atd. Ani slovem nepochválili jednu z nejobdivuhodnějších staveb 21. století, velehorskou tibetskou železnici, která konečně přivádí středověký Tibet do soudobého světa. Stejně jako nepochválili rychlost a intenzitu vládní pomoci obětem katastrofálního zemětřesení, ve kterém rozhodující roli sehrála stále pomlouvaná čínská armáda. Málo prezentovali nadšení obyvatel a jejich intelektuální a materiální úroveň, což zřejmě nemohlo být v tak masovém měřítku zrežírováno a zorganizováno. Pravda je prostá. Číňané jsou ve své většině spokojeni se svojí vládou a s realizaci jejího programu mohutného a rychlého hospodářského a kulturního rozmachu a růstu blahobytu čínského lidu.

Proč o tom píši?

Neobjektivnost a nevraživá tendenčnost většiny světových medií vůči Číně mne popuzuje trvale, ale poslední impuls k tomu, abych se zde Číny zastal, mi dala víkendová příloha Hospodářských novin z 22. srpna 2008. Ta na úvodní barevné dvojstránce přinesla otřesnou fotografii slumu Providencia z brazilského Rio de Janeira. Jaké zoufalé sociální poměry panují v Brazílii je dostatečně známo. I to, jak je tam překotně ničen jedinečný, a pro světové životní prostředí velevýznamný, ekosystém Amazonie a jak jsou tam vyhlazovány populace původních amazonských Indiánů. To vše se koná za nezájmu nejen brazilské vládní a ekonomické elity, ale také světových medií a politiků. Ani nejrůznějších světové ochráncovské iniciativy tohle vše nevidí (?) a raději kritizují Čínu, když se snaží (bohužel často netrpělivě a násilně) kulturně pozvednout Tibeťany ze středověké zaostalosti (však Španělé, Portugalci, Američané, Britové, Belgičané a Francouzi to ve svých koloniích dělali stejně nebo ještě hůře). Podobně mimo kritiku jsou poměry v největším „demokratickém“ státě Indii, v Bangladéši, Pákistánu aj.

A tak se nutně nabízí nepříjemná otázka. Jaký režim je pro masy lidu prospěšnější a spravedlivější? Tzv. liberální demokracie, která plodí obrovské sociální rozdíly a nechává masu svých občanů vegetovat v materiální, kulturní a mravní bídě, nebo režim autoritativní omezené demokracie, který však zaručuje občanům všestranný rozvoj, byť za cenu přechodného omezení jejich občanských svobod? Pro země, jejichž občané mají nízkou úroveň vzdělanosti a ve kterých dosud nemohlo vyrůst občanské politické uvědomění a kde nejsou ani zárodky občanské společnosti, je jedinou účinnou vládní formou řízená demokracie čínského vzoru. To není žádná hypotetická koncepce, ale realita, prokázaná praxí.

Proto bych si na závěr dovolil doporučit nájemným i amatérským kritikům Číny, aby obrátili svojí pozornost na skutečně nemocné oblasti světa, jejichž obyvatelstvo nelidsky trpí, jehož země jsou chamtivými nadnárodními společnostmi ničeny a rabovány a jehož utrpení není pro zmíněné kritiky dostatečně mediálně a finančně atraktivní.

 Zdeněk Trinkewitz, Praha