Nemám rád fandění na novinářské tribuně. Když na ni proniknou emoce, vlezou ty potvory i do článků, to je ověřená věc. Ne že by v nich neměly být, ale určitě by neměly zkreslovat a přibarvovat.

Jak se s problémem nestrannosti svých textů vyrovnávají čínští kolegové, těžko říct, ale rozhodně patří mezi fanouškovější část mediální obce. Když jde domácí borec na věc, zvedají se často v emocích souběžně s publikem. Když neuspěje, tak nasupené obličeje se vidí snad jen u C.K. úředníků Josefa Lady na jeho ilustracích ke Švejkovi.

Je to svůdné a svádivé. Oštěp z ruky Báry Špotákové se zabodává daleko předaleko. Lionel Messi vysílá dělovku na nigerijskou branku. Kirsty Coventryová se před dohmatem konečně dostává do vedení, bude zlatá pro Zimbabwe. Ma Lin, nebo Wang Chao, to je jedno, celé finále je čínské, proměňuje v nervydrásajícím pingpongovém souboji mečbol. Každá země má své hrdiny a novinář je taky jenom člověk. Takže hurá a potlesk, až pak do práce.

Domácí a ruští novináři vedou, pokud jde o zálibu v oblečení s označením příslušnosti státu či národního týmu. Potkávám v našich zónách pravidelně Číňana, jehož bunda, napůl bohužel bílá, svědčí o příkladném vlastenectví majitele. Nechce se mi věřit, že by v ní chodil i spát, ale kdo ví, fetiš na sebe může brát mnoho podob.

Nezávidím televizním komentátorům, do jejichž práce emoce patří. Kde by byla česká hokejová žurnalistika, kdyby Robert "Pelikán" Záruba nepřepsal v Naganu (její) dějiny... Jenže on se člověk nezavděčí. Pro jednoho je tentýž komentář stranický a plný patosu, pro druhého zase zbytečně zdrženlivý. Televizní komentátoři mají navíc tu potíž, že nosí ksicht mezi lidi. Ale ono to zase pomáhá při balení holek, tak se to vyrovná.    Jsou případy nezvládnutých emocí se špatným koncem. Před dvěma lety přišel čínský televizní komentátor Chuang Ťian-siang o místo, protože po fotbalovém zápase mistrovství světa nepokrytě fandil Itáii proti Australanům, o nichž dokonce prohlásil, že po vyřazení to nebudou mít daleko domů, protože většinou bydlí v Evropě. Když letos poněkud razantnější kolega z politiky Jack Cafferty označil čínské státníky za spolek podvodníků a gangsterů, schoval se za omluvu vedení CNN. Tomu říkám fandění!

Teď pozor! Napíšu něco, co se jen proslýchá, takže je to neověřená informace. Tak tedy: v čínské televizi CCTV se údajně několik hodin na úrovni nejvyššího vedení řešila hádka personálu, kdo bude komentovat "zlatý" běh překážkáře Liou Sianga. Slavným se ale nestal onen "vyvolený", nýbrž kolega, jehož směna připadla na dopolední blok s rozběhy. Jak známo, jedna z největších zdejších sportovních hvězd odkulhala, aniž by absolvovala byť jen jediný skok přes plůtek, a slávu za emocionálně podaný komentář sklidil někdo jiný, než původně měl.

Ale zpátky k nám, píšícím. Jsme v zásadě všichni stejní a iracionální pocit fandovství, když je na startu někdo s nápisem Czech Team (poněkud problematické označení, že?) na tribunu vláčíme všichni, stejně jako kolegové z kolonky Deutschland či Chinese Taipei. Jen se lišíme v ochotě tuto iracionalitu vystavovat na odiv bundami, tričky, gesty a výkřiky. Aspoň se v našich mix zónách se sportovci nefotíme a nežádáme po nich podpisy, jak se to občas děje v sektoru pro televize. Tam ale zase nejsou jen novináři, nýbrž i technický personál.

Člověk zkrátka s přísnými požadavky na profesionalitu a etiku práce moc daleko nedojde. I když to někdy nevydrží. Před dvěma měsíci jsem málem nechal vyvést z novinářského sektoru na stadionu v Innsbrucku individuum v ruském dresu. Přineslo si tam karton plechovkových piv, rozložilo ušmudlanou soupisku a jinak nic. Pak začalo fandit, jako kdyby sem zabloudilo z kotle ultras-bolelščiků. Před pevným ramenem pořadatele ho zachránila novinářská akreditační karta (Fakt ji mělo, ale jestli to byl pravý Voloďa, nedalo se v tom bramborovém obličeji poznat) a přede mnou, že se po zásahu uklidnilo.

Pochybuji, že bych si dovolil totéž proti třicetinásobné přesile Číňanů, ale ti aspoň nechodí pracovat opilí, a navíc se mi jeví, že opravdu chodí do práce. Nemám rád, když fandí, ale asi to budu muset vydržet. Nekončí ono nám to už vlastně?