Španělé drží třídenní smutek. Za oběti leteckého neštěstí v Madridu. Dým z hořících trosek letadla se již pomalu rozplynul, noviny s fotografiemi plačících pozůstalých se brzy odnesou do sběru a událost si připomeneme možná ještě jednou na konci roku, až budeme listovat nejrůznějšími magazíny „Jaký byl rok 2008“. Budeme mžourat očima a vzpomínat – „ano, to bylo někdy v srpnu, nejdřív ten vlak tam někde u Ostravy a pak Španělsko“.
Podobná neštěstí působí šok, protože je nikdo nečeká. Žádný z manažerů cestujících v osudném vlaku či letadle nemá v diáři červeně označenou schůzku s klientem smrt. Kdo ví, možná, že některý z cestujících měl v okamžiku katastrofy na klíně rozložený diář či laptop a plánoval: dneska schůzka, zítra schůzka, pozítří schůzka. Dnes zpracuji, zítra odprezentuji. Pozítří nakoupím a za týden prodám. K úspěšnému zvládnutí projektu chybí ještě splnit úkoly A, B a C. Běžné manažerské plánování. A najednou – bolest, krev, tma.
Na co mysleli, když umírali? Neuskutečněné nákupy, nedokončené projekty, nezodpovězené e-maily? Těžko.
Čas je krátký. Nevíme, kdy nám bude ukončen. Tváří v tvář smrti získávají úkoly z našeho diáře jiný rozměr. A zjišťujeme, že ty nejdůležitější tam často chybí. Tváří v tvář smrti nás napadají otázky, na které jindy není čas. Co je dobré a co špatné? Co má smysl?
A také – co je smrt? A co je po ní?
Odpověď na ně existuje. Jen její hledání považujeme za příliš nákladné. Dokud jsou síly, je třeba vrhnout se do práce. V důchodu možná, tam bude čas na přemýšlení.
Madridské letadlo ukazuje, že třeba nebude. Nejdůležitější schůzky našeho života odsouváme často na pozdější termíny, které ale přijít nemusí.
Perfektně zvládnutá prezentace, uzavřený obchod a ztracený život – tomu říkám manažerské selhání. Hrozí nám všem.
