Není omluva jako omluva. Nikdy nezapomenu, jak se na prázdninové brigádě omlouval spolužák své náctileté vrstevnici za jakési příkoří, způsobené pravděpodobně klackovským velikášstvím a neotesaností našich tehdejších šestnácti let: "Sorry, vole květino!"

Je to tak, "sorry" se říkalo už za socialismu, a když si moji kamarádi a kolegové toto slůvko zvolili za titul svého nejúžasnějšího sranda-časopisu na světě (znáte ho též s podtitulem PRavá DEmokratická Legrace), udělali to s poťouchlostí sobě vlastní. Zároveň ale vybrali slovo, jímž se jaksi dostali z obliga. Dotklo se vás něco z obsahu? To je nám líto, my za to nemůžeme.

Omluva prostým "sorry" je neodmyslitelnou součástí anglické frazeologie olympijských dobrovolníků a dobrovolnic. Dost často se jim do řeči vloudí i "so sorry", ba dokonce i "I am very sorry". Nu což, je to hezké od těch usměvavých sladkých dívek a úslužných hochů. Jsou zdvořilí jako podle dvorské etikety. Jejich hluboká korektnost imponuje, odzbrojuje a konsternuje. Člověk by je, miláčky zlaté, občas zaškrtil.

Není to tady typické, to na zimních hrách v Turíně byla hromada věcí, přes které nejel vlak. Člověk si svůj problém či žádost musel rozkousat sám (nebo ho nechat plavat) a občas, ale opravdu jen občas se dočkal tiché ozvěny: "scusi". Ale i kdybych připustil, že čínská organizace oproti italské pádí vpřed jako antilopa z náhorních rovin před vykrmenou podalpskou sviní, i kdybych si tisíckrát přehrál v hlavě mantru, že ta drobná postava přede mnou za nic nemůže, to její desetinásobné "sorry" bych jí nejradši nechal psát za trest krvavým inkoustem jako Dolores Umbridgeová Harryho Pottera.

Když jsem ještě býval poměrně řízným, leč nikoli zákeřným fotbalovým obráncem, nerad jsem se omlouval za fauly, protože jsem je prostě nedělal úmyslně. Jo, hochu, kdyžs´ tam šel s rizikem, že ti tu nohu ukopnu, měls´ vědět, co děláš! Rozhodčí, kteří nás nutili do podávání rukou, jakmile se jeden nebo druhý ocitl na zemi, mě štvali.

Žij tak, aby ses nemusel omlouvat, říkávám občas synovi, který je zrovna ve "volekvětinovém" věku. Kdo jde světem a trousí za sebou omluvy jako Jeníček s Mařenkou drobečky, podezírám ho, že to dělá stejně jako děti na cestě k perníkové chaloupce, totiž za nějakým účelem. Podezírám ho, že chce být prostě z obliga. Upřímná omluva se pozná. Takže díky za tisíceré sorry, ale já jsem opravdu, milí olympijští dobrovolníci, potřeboval tuhle službu jinak a vy jste řekli, že to tak bude. Teď je to jinak, já mám vaši lítost a účast, ale práce mi utíká.

Já ty olympijské pěšáky uznávám. Mají práci jednotvárnou a každý z nich omezenou na nějaký prostý úkon, že jim není co závidět. A ještě se u toho naučili radostně tvářit, což by pro našince byl asi těžší úkol než něco zařídit ku spokojenosti žadatele. A že jsou žadatelé občas protivnější než smyčka s melodií, provázející každé vyhlašování vítězů. Když ale oni ti pěšáci "sorrákují" na potkání. I tehdy, kdy vůbec nemusí, kdy se na ně nikdo v té chvíli nezlobí, nikdo si nestěžuje, nepyskuje, nezvyšuje hlas a netváří se kysele ani povýšeně.

Oni té své omluvě berou obsah. Je to lítost, vyjádřená bez lítosti. Kdo si myslí, že vyřčením zázračné formulky "sorry" zmizí problém ze světa, je jako fotbalový rozhodčí, který předpokládá, že když přinutí protihráče podat si ruce, odpíská bezproblémový zápas.

(foto: www.isifa.com)