Teoretická fyzika v praxi. Na nádraží ve Studénce. Na Moravě, v České republice. Aneb jak se potká těleso A o hmotnosti 539 tun (539 000 kg) a rychlosti 25 m/s (90 km/h) s tělesem B v klidu o hmotnosti cca 664 tun. Následky přeměny pohybové energie tělesa A na pohybovou energii rovnu nule jste mohli minulý týden vidět ve všech novinách, televizích, na internetu a kdo ví, kde ještě. Těleso A byl mezinárodní vlak EuroCity 108 Comenius z Krakova do Prahy, těleso B byla mostní konstrukce zřícená pár okamžiků před průjezdem vlaku.
Sledoval jsem mnoho reakcí lidí, kteří na místo nehody přišli později. Říkali, že s obrázky v televizi se to vůbec nedá srovnat. Byli šokováni právě tím působením jinak nepředstavitelného množství energie a jeho důsledky. Teprve až na místě samotném vidíte, můžete se dotknout, pocítit tu bezmoc, získat patřičný respekt nebo jakýkoli další pocit z této fyzikální, jinak zcela teoretické úlohy. Bohužel 7 přímých účastníků této události ani nemělo čas zjistit, proč a co se stalo, dalších 70 jich o tom bude dost přemýšlet a zbylých 300 asi děkuje, že z toho vyvázli tak, jak vyvázli. S týdenním odstupem, zcela pragmaticky můžu říct, že následky mohly být podstatně horší. Mělo na to vliv několik okolností.
První z nich: Spadlá mostní konstrukce byla na 101. koleji, tedy na té, kudy EC 108 projížděl, prakticky ve svém nejnižším bodě, ležela na zemi. Konstrukce byla tedy na úrovni rámů vozidel a pod nimi. Vlak posunul téměř sedmisettunový most asi o 35 metrů. Fyzika v praxi… Bylo dobře, že ten most nebyl výš.
Druhá okolnost: Most spadnul v takovou chvíli, že byl čas na bleskovou reakci strojvedoucího a snížení rychlosti na 90 km/h. Strojvedoucí opravdu zachránil mnoho dalších životů a naštěstí stihnul zachránit i ten svůj. Shodou okolností jsem den před nehodou jel na stejném typu lokomotivy na stanovišti strojvedoucího. Tohle rozbité stanoviště vypadalo opravdu trochu jinak.
Všechno ostatní jsou jen „kdyby“ a na ty se prostě nehraje. Nechci už slyšet žádné kdyby… Každá nehoda je souhrou mnoha náhod, které jsou obecně málo pravděpodobné.
A pak přijde pokračování. Krátce po nehodě do Studénky míří nehodový vlak s jeřábem z Bohumína a podobně zatím do Suchdola nad Odrou míří nehodový vlak se dvěma jeřáby z České Třebové. V době, kdy do nemocnic míří poslední zranění a jsou vyprošťováni mrtví, se už plánují práce na tom, jak se s neštěstím vypořádat a celé místo zase zprovoznit. Mezitím také probíhá vyšetřování Policie ČR a Drážní inspekce. A jakoby to nestačilo, tak i počasí ukazuje svou nevlídnou tvář a nad Studénkou se přelévají přívalové deště, které rozhodně nepomáhají práci vyšetřovatelů. Televizní štáby rozkládají své nádobíčko, protože tuší, že domů odjedou až za mnoho hodin. Nad Studénkou krouží vrtulníky. A dole pod nimi je hromada šrotu, která bývala lokomotivou, vagóny, mostem. Fyzika v praxi…
Všichni jsou zvědaví, co bude dál. V téhle chvíli jsem byl zvědavý také, pomalu jsem se snažil vstřebat tu hrůzu kolem sebe, nějak si to všechno vysvětlit. A ani jsem si nějak nepřipouštěl, že by se mě to mohlo nějak týkat i dál. Po pravdě řečeno, koukal jsem na to a ani mě nenapadlo, co s tou hromadou dělat. Jak jen je to možné? Jenže se mě to týkalo. Na odstraňování se podílí docela dost složek a bylo rozhodnuto, že je mám nějakým způsobem řídit. Naštěstí všichni znají dobře to svoje a sami dobře vědí, co je nutné udělat.
A když je toho takhle víc, tak je akorát všechny vyslechnete, trošku si to porovnáte v hlavě, odhadnete časově, urovnáte priority, některé činnosti mírně posunete v čase a prostoru, aby spolu nekolidovaly nebo aby se vzájemně vhodně doplňovaly. A pak necháte všechny ty lidi od pomocných vlaků, jeřábů, hasičů, tankistů, dráteníků a traťováků dělat svoje, jak nejlíp to umějí a hlavně jim do toho moc „nekecáte“. Když něco potřebují, tak jim to seženete nebo zajistíte, když se něco nedaří, tak něco změníte. A když leje, tak nenaděláte nic. Občas leje tak, že se všichni schovají, kde to jde. Zvláštní, vidět ty oranžové vestičky a helmičky stát pod troskou vagónu. A světe div se, ono to ale všechno fungovalo. Cíl zněl jasně. Co nejdřív jezdit, ale přitom nezničit ty koleje ještě víc, než už jsou.
V pátek jsme tedy začali stahovat pomocné vlaky a jeřáby na místo nehody. Téměř jak supi se blíží z obou stran a rozpínají svá křídla čím dál blíž oběti, kterou za chvíli rozervou. Večer se začíná, ale jen s tím, co není přímo na mostě. I tak je do 3 hodin ráno co dělat. Technika si pak najde nové pozice na ranní pokračování a je čas na chvíli odpočinku. Komu to dá dvě hodiny, je rád. Tady se nikdo neohání zákoníkem práce.
Ráno pokračují práce a přitom experti Policie ČR zaměřují zřícenou mostní konstrukci a do 13 hodin probíhá vyšetřování příčin této hrůzy. První vlak pak projíždí po otevřené první koleji těsně po druhé ráno. Možná trochu symbolicky jím je vlak do Polska. R 202 Chopin jedoucí z Vídně. Cíl byl splněn. A lidé špinaví, zpocení, hladoví, unavení, ale spokojení jdou na chvíli opět složit hlavu do přistavených vozů a mezitím nastupuje na místo jiná technika.
V neděli jsou odstraněna zbylá vozidla. Cestujícím ve vlacích projíždějících okolo místa nehody se naskýtal zvláštní a nezvyklý pohled na jeřáby a tanky odstraňující trosky vozů a lokomotivy. Moje role v neděli skončila. Pomalu sám sebe vypínám, prohlížím odklizené trosky a pozoruju lidi, kteří se na tom všem podíleli. Odcházím, ale oni pokračují v práci. Nechali za sebou všichni obrovský kus práce. Vedle mě prochází mluvčí Ondra Kubala s polskými novináři a v botách mu stejně jako mě čvachtá zbytek pátečních a sobotních dešťů. A v televizi naštěstí nejsou vidět nohy zablácené ke kolenům od bahna. Zájem médií pomalu upadá, katastrofa patří do včerejších novin.
A mě se začínají honit hlavou myšlenky, které jsem popsal na začátku tohoto článku. Začínám přemýšlet o tom, co a proč se vlastně stalo. A taky že nechci dlouho vidět k jídlu bagetu. Teď už je na přemýšlení čas…
Kinetická energie jedoucího vlaku byla 168 437 500 joulů. Když vám spadne na nohu dvoukilová cihla z výšky jednoho metru má při tom energii tak 20 joulů.
Je to prostě teoretická fyzika. Jenže najednou měla reálný rozměr.
Jan Paroubek
ředitel odboru kolejových vozidel - vedoucí odklizovacích prací po vlakovém neštěstí ve Studénce
