Před několika lety jsem měl obchodní kontakty v Lotyšsku a Estonsku. Při neformálním jednání se moji partneři netajili svou obavou z Ruska. Tehdy jsem jejich obavy nechápal. „Jste přeci v EU a NATO, nic vám nehrozí“, byla má reakce. „Ty si myslíš, že nás někdo zachrání, když sem Rusové napochodují?“, byla zase ta jejich. Tehdy jsem to odbyl mávnutím ruky jako pozůstatek minulého století.

 

V posledních dnech, jsem si na naše rozhovory mnohokrát vzpomněl. Opravdu je NATO a EU připravena v případě agrese silné země, vůči jejímu malému a „nevýznamnému“ členovi ochotna riskovat válečný konflikt? Má tehdejší jistota dostala trhliny.

 

V dnešních dnech jsme svědky invaze Ruska na území, které kdysi za éry Sovětského svazu bylo „jeho“ územím. Přes všechny diskuze o „nevhodném“, „nediplomatickém“  či „provokujícím“ chování gruzínského vedení o nic jiného nejde. Doufám, že po výrocích ruského ministra zahraničí o tom již nikdo nepochybuje.

(http://www.lidovky.cz/lavrov-celistvost-gruzie-je-mrtva-vec-dh0-/ln_zahranici.asp?c=A080814_101038_ln_zahranici_nev).

 

Opatrná reakce vedoucích evropských zemí a bohužel i naší diplomacie mě vede k domněnce, že tento konflikt skončí připojením Abcházie a Jižní Osetie k Ruské federaci. Pokud se však domníváme, že tím to celé skončí a vše se vrátí do starých klidných kolejí jsme na omylu. Politika appeasementu nefungovala ve třicátých letech minulého století a nebude fungovat ani dnes. Ruská invaze do Gruzie není ničím jiným než testem odhodlání demokratických zemí bránit principy mezinárodního práva. Odhodlání postavit se celou svou silou za demokratickou zemi i za cenu ekonomických ztrát.

 

Pokud  jsou ohrožována práva ruské menšiny v Gruzii je nutné dosáhnout jejich dodržování pod dohledem mezinárodních organizací nikoli ruských vojenských jednotek. Rusko  musí pochopit, že silový postup není řešením a že velmocenské ambice nelze uplatňovat na úkor sousedů.  

 

Jen pro připomenutí, k ruské národnosti se v Gruzii hlásí 6% jejích obyvatel. Pro srovnání v Kazachstánu je to 37%, Lotyšsku 29%, Estonsku 25%, v Litvě 6% atd. Rozhodně tedy je koho „chránit“.

 

Pozice naší diplomacie a čerstvě i pana prezidenta (http://www.novinky.cz/clanek/147329-klaus-nechce-ocernovat-rusko-gruzie-pry-neni-zlata.html) je pro mě nepochopitelná. Mám pocit, že zapomínáme na svou minulost. Právě naše země, po svých zkušenostech s Ruskem a s německou pátou kolonou ve 30 letech, přece nemůže tuto hrozbu takto zlehčovat. Slova ruských generálů o tom, že do Gruzie přinesli „klid a pořádek“ a chrání ji před „chaosem“ nám přece musí znít jako závan starých časů. Jednoznačně vystoupit na podporu Gruzie "bez přívlastků" je minimum co můžeme udělat.

Takže, slovy Johna Donna „Žádný člověk není ostrov sám o sobě, každý je kusem kontinentu, částí pevniny: spláchne-li moře hroudu, zmenší se Evropa, stejně jako spláchne-li mys nebo sídlo tvých přátel, nebo tvé vlastní. Smrt každého člověka mne zmenšuje, neboť jsem součástí lidstva. A proto se neptej komu zvoní hrana, tobě zvoní“.