Když jsem viděl v novinách opět zmínku o grantovém systému pro pražská divadla, řekl jsem si, že tentokrát už musím něco napsat. Nejdříve jsem chtěl svůj článek nazvat „Mediální svět 2“, ale pak jsem se trochu zalekl. Mohlo by to vypadat, že se opakuji. Přesto si myslím, že právě k médiím a jejich manipulování, má tento problém nejblíže ze všech. A nemusím psát o kauzách, které se mě přímo dotýkají.
Takže shrnutí toho, co se vlastně stalo. Magistrát hlavního města rozděluje dotace umělcům. Rozděluje je řadu let podle podobného klíče. Nezaujatý pozorovatel by mohl mít dojem, že dotace se rozdělují jaksi historicky. Když jsem vždy dostával, mám navždy nárok.
Bavíme se tedy o penězích daňového poplatníka, které dostávají umělci. Nic proti. Umění si asi zaslouží být podporováno. Otázka je, co je umění a které umění je to, jež si zaslouží podporu. Byť jsem „technokrat“, i já uznávám, že poměřovat umění pouze podle návštěvnosti by nemuselo být ideální. I když argument, že umění je služba pro lidi a ta má smysl pouze, když na ně lidé chodí, je těžko vyvratitelný…
Divadelník Petr Kratochvíl se pokusil na peníze z magistrátu dosáhnout také. Aby nedošlo k omylu. Peníze z radnice nedostávají pouze státní nebo městské organizace. Peníze dostávají i tak výlučně soukromé společnosti, jako je například divadlo Semafor. Pražský radní Milan Richter se snažil najít nějaký spravedlivý systém. Nevím, nakolik se mu to podařilo. Jisté je, že to byl krok kupředu. Ze systému „kdo křičí, ten dostane“ jsme se posunuli do systému, kdy se rozdělovalo podle „nějakých“ pravidel. No a v tom okamžiku nastupují média. Televize bouří, Richtera kdekdo zesměšňuje, kdekdo žádá jeho odvolání. Pan Suchý napíše divadelní hru. Nakonec od chudáka Richtera dají všichni ruce pryč. Včetně pana primátora. Přitom celý spor není sporem Richter – umělci, ale „podporovaní umělci versus nepodporovaní umělci“. Toho bychom si měli být vědomi… No a co se stane potom, když Richter dostane přes prsty? Hádejte. Potom začnou peníze dostávat zase ti, kteří je dostávali dosud. Takže ti prosperující, jako je Ta Fantastika nebo divadlo Janka Ledeckého zase ostrouhají mrkvičku. A argument? No oni jsou přece ziskoví. Chodí se na ně dívat lidé. Spokojení diváci se vracejí a platí nemalé vstupné. Takoví „darebáci“ si přece dotace nezaslouží. Dotace přece patří těm, na které nikdo už deset let nechodí ani za nízké vstupné. To je to „pravé umění“.
Takže tam jsme to dopracovali. Obecně nemám příliš rád bruselskou byrokracii, ale tady nám snad pomůže. Pan Kratochvíl si stěžuje v Bruselu. Obávám se, že právem. Můj úřad ztratil pravomoc rozhodovat ve věcech veřejné podpory dnem vstupu do EU. Jinak bychom už celou věc prošetřovali také. Obávám se, že dějiny dají za pravdu panu Richterovi spíše, než panu Suchému. Už aby to bylo.
