Bylo mi v srpnu 1968 devět let. Byl jsem malým klukem, kterého vychovávali v touze po svobodě a právu. Od malička jsem slýchal příběhy, ve kterých vládlo milosrdenství a pravda, zlým a potměšilým nakonec, v zorném poli biblického času zakrátko, přišla odplata.

21. srpna mne budila maminka starostlivými slovy: "Dando, je tu válka, opravdová válka..." Vyskočil jsem do prázdninového dne plného slunce. Nikdo mne neudržel doma. Odhodlání, ve kterém jsem pomáhal staršímu příteli mást cestu sovětským tankům, brzo přerostlo ve strach. Malá jihočeská vesnice nebyla ušetřena průjezdu kavalérie sovětské techniky, po které zůstaly vytrhané dlažební kostky. Naše nápisy na silnici a zmatené rozcestníky nehrály žádnou roli. Na dlouhá léta se ve mně usídlila úzkost a pocit bezmoci. Spolu s čekáním na ten pravý čas.

Dnes nemám žádné exkluzívní spojení s Kremlem ani s Gruzií. Nemám zvláštní zprávy. Ale se starým vzrušením nesu zvůli agresorů, která se opakuje. Probouzejí se mi jizvy a cítím stejnou bezmoc. Nemám žádné špatné svědomí, když říkám, že se ruský pohrobek sovětů zachoval jako soudruzi v osmašedesátém. Proto jim na monitor píšu to, co jsem psal kdysi na silnici: "Jděte domů!"

Nenapsal bych to ještě ani včera a ani v pátek, to jsem válku jen tušil a vyčkával, ale píšu to dnes, když agresoři v Kremlu odmítli nabídku k příměří, opovrhli jednáním a postupují se svými tanky do vnitrozemí. Nedá se to tedy měřit ani s bombardováním na Balkánu, které jsem prožíval s úzkostí, nedá se tu použít ani Irák či jiná místa amerických misí. Tady byl zájem jednat. Čekám, že mi bude připomínáno kdejaké americké dobrodružství, ale takový příměr nesnese srovnání. Na místech, která jsem zmínil, nebyl partner k vyjednávání. Tady se s pocitem síly ničí ustupující vojenská i civilní síla preventivně tak, aby Gruzínec políbil báťuškovi nakonec střevíc a zmlkl.

Když jsem v čase převýchovy k zralému socialistickému myšlení sdílel dílenský dvůr s popeláři, kteří měli za úkol zatírat nápisy na děčínských zdech ještě v roce 1988 nemile připomínající sovětské posádce: "Idítě damój!" , tedy po dvaceti letech, těšilo mne, že zředěný šedý nátěr vždycky zpopelavěl a svědomí vyrazilo na povrch. Museli to vidět!

Po neslavném sovětském ústupu jsem na děčínském zámku viděl spoušť, kterou po sobě drazí soudruzi zanechali. Barokní pískovcové sochy kolorovali emailem a kanalizaci zavedli do zdi s potěšením, že se tam močůvka prostě ztrácí kamsi.

A budu zase věřit, že jednou přijde čas účtování. A budu dál číst ty příběhy, ve kterých vládne milosrdenství a pravda a za zlo přichází odplata. Ty se totiž stále musí stále opakovat, a i kdyby se měly šeptat v přítmí, musí se to opakovat nám, Gruzíncům, pak silné dvojce na kremelském trůnu i prostým Rusům: "Jenom do času, jen do určitého času, nikdy navěky!"