Oficiálně přidělený řidič vezl předsedu Českého olympijského výboru Milana Jiráska dvakrát v protisměru, jednou dokonce po dálnici. Přestože by člověk v tak významné pozici zcela jistě mohl požádat o jiného šoféra, on to neudělal. Napadlo ho, že by ten nebohý muž třeba mohl mít problémy, tak mu dal ještě šanci.

Kolega dostal oficiální brožuru olympijských her v čínštině. Když ji na přepážce tiskového centra se zdvořilým výrazem měnil, původce toho omylu málem tloukl hlavou o stůl a neměl daleko k sebemrskačství skřítků z románů o Harrym Potterovi. Donekonečna se omlouval a pokradmu se díval kolem sebe. Podle nás to vypadalo, jako by s hrůzou odhadoval své kolegy, jestli ho některý po šichtě nenabonzuje.

Kdo si pamatuje atmosféru socialistického podezřívání a všemožných kariérních důsledků, jaké mohlo mít jediné slovo kteréhosi pohlavára či papaláše, anebo kdo si prostě přečetl Žert, pochopí, proč ta starost, proč ten brouk v hlavě. Přestože tak nějak vnitřně cítím, že je to předpojatost, automaticky vkládám do svého jednání kalkul s tím, abych něčím, co považujeme za běžné, nezpůsobil Číňanovi netušené trable.

Jenže ono to trošku nabírá na obludnosti. Novinářská vesnice se rozkládá kolem poměrně velké křižovatky a až bude po hrách odstraněn plot, jímž je obehnána, z našich "ubikací" se stanou normální činžovní domy a mezi nimi se budou prohánět auta v několika proudech. Zatím je tu jediným dopravním prostředkem osmimístný elektromobil, převážející od recepce k jednotlivým blokům ty z nás, co jsou líní na krok. Přesto tu dočasně provozuprázdnou křižovatku hlídá mladý regulovčík a skoro pokaždé ukazuje, že se nesmí přecházet křížem, nýbrž je nutné použít přechodu pro chodce.

Jsem ve schizofrenní situaci. Když mu vyhovím, protože mu nechci dělat problémy (jistě dostal na práci tento jediný úkol), budu si připadat jako pitomec, co chodí do čtverce. Když mu nevyhovím (tak jako k jeho zoufalosti většina přechodných obyvatel vesnice, vyjma čínského personálu), bude ve mně hlodat pochybnost, zda jsem nepřispěl k tomu, že nešťastník zklamal a příště se bude moci ucházet maximálně o místo v záchranné četě při odklízení sutin po přírodním neštěstí.

Neměl bych se chovat jinak. Měl bych v podstatě poctít svoje momentální čínské sousedy tím, že nebudu brát ohledy. Neměl bych je svými ohledy urážet. Prostě chovat se k nim normálně. Ale co když to moje "normálně" znamená zadělat jim na problém? Co když ten mladík na křižovatce nedostuduje? Co když ten trpící regulovčík dostane pro Peking doživotní zákaz? Co když...?

Asi vidím za roh, přece snad nejde o život. Tedy Milanu Jiráskovi skoro jo, tak bych se nedivil, kdyby při případné příští neohrožené akci čínského řidiče přece jen požádal o jiného.

foto: ČTK