Viník velkého železničního neštěstí není zatím znám, opakuje policie i dráha. Nevíme, co se mohlo stát, říkají představitelé firem, opravujících u Studénky most tak, že spadl na projíždějící rychlík. My ostatní bychom měli do omrzení opakovat: přátelé, ten most nespadl z nebe!
Je to tragické i smutné zároveň: bez ohledu na to, co úřady nakonec o příčinách neštěstí řeknou, spadlý most je už teď jistou metaforou nepořádku a liknavosti, s nimiž se v českém stavebnictví setkáváme na každém kroku. "Dneska je boom, a tak může stavět každej lempl," řekl mi nedávno majitel stavební firmy, která se snažila napravit to, co na mém pozemku zkazily dvě firmy předchozí. "Nevěřil byste, s čím se potkáváme."
Věřil. Postavil jsem dům a ruku na srdce: kolik řemeslníků z těch několika desítek, co jsem pozoroval při práci, bych se odvážil doporučit na citlivou veřejnou stavbu? Pět? Sedm?
Nejméně jednou jsme to ve svém životě slyšeli všichni: "Takhle je to lepší, šéfe!" Anebo: "Vono se to nezblázní." Či dokonce: "Normy jsou normy, ale já jsem člověk praxe!"
Ve věci spadlého mostu nechci předbíhat. Ale je v bytostném veřejném zájmu nenechat srážku vlaku s mostem být, dokud policie neřekne, čí to byla vina. Prozatímní výmluvy (to ne my, to subdodavatel) jsou věrným obrazem všeobecného klimatu (to ne já, to ten instalatér přede mnou). Klimatu, který dovoluje dělat věci napůl.
Jestliže nešťastné oběti mohou něčím prospět nám ostatním, co jsme zatím přežili, pak tím, že se "jejich" nehoda stane odstrašujícím příkladem: vyšetřovatelé se nespokojí ani s konstatováním o "vadě materiálu", o "selhání techniky" či o "neovlivnitelné souhře náhod", nýbrž přesně popíší míru konkrétní lidské odpovědnosti.
Pokud se tak stane, pozůstalí vysoudí rekordní odškodné a - buďme taky trochu idealisticky naivní - česká společnost se bude zase o trochu míň bát. Kdy jí další most spadne na hlavu. Samozřejmě: z nebe.
Post scriptum po několika dnech: Děkuju vám za všechny názory. Některé mě inspirovaly k poznámce, kterou najdete ZDE.
