Zatímco se pečlivě poskládaná slova slavnostního projevu pekingského starosty ozývala čínským rytmem, tolik podobným štěkání povelů, v Jižní Osetii se rozpoutala zcela neolympijská válka. Bylo zvykem, že alespoň na ty dny sportovního klání utichly zbraně. Tady naopak.

Vynikajícím způsobem režírovaný zahajovací ceremoniál úžasného divadla pekingských her mne uchvátil ve své dokonalosti. Vím ale, jak trapně vypadají sebelépe režírované bohoslužby, pokud se lidé v kostele nemají rádi. Kadidlo se mísí s nejapným smradem lidské zloby a odporu. Co je rozumnější a jednodušší zastavit: ten festival národů či tu válku? Radil bych obojí.

Radši se lépe cítíme, proto nezastavíme festival a nikdo nedokáže zastavit ani válku, protože nemůžeme prohrát. Musíme si zvyknout na barevné odlesky i štěkot kalašnikovů. A to najednou.

Projel jsem dnes po poledni obce u dálnice D1. Popovičky, Petříkov, Oleška, Otice, Všechromy, Jažlovice... Sbíral jsem spadané švestky a zíral do oblak letících po modré promítací ploše nebes. Fotografoval jsem kostelíky a jejich báně. Snil jsem o prázdninách u babičky, knedlíkách s borůvkami, vaně z pozinku s teplou vodou na zápraží a hlavně o vstřícnosti.

Jeden záběr mi nešel odjinud, než ze široce otevřeného hospodářského dvora. Vešel jsem dovnitř a zacílil. Jenže v tu chvíli se ze stavení vyřítil pořez. Zakopl málem o kočárek u dveří a řval na mne: "Co tu děláte!?" S největší mírou klidu jsem odpověděl, že jdu fotit kostel, protože odtud má dobré světlo. Stakato pokračovalo výkřiky, že mu při tom vyfotím také stroje... "Ne ne, jen kostel. Opravdu jen kostel." odvětil jsem smírně a rychle vyklidil pole.

Sen o vsi, kde se pantáta objeví na zápraží a pozve mne na knedlík a při tom si rozšafně utře kníry, se rozplynul. Zapomeňte na mír z Olympie! Je to jen dobře zaplacené divadlo.

---

Děkuji za ohlasy, chápu Vaše připomínky, že se doba změnila. To ano, to máte pravdu. Ale je to důvod k tomu, aby se měnili lidé? Aby ustupovali z obecných zásad slušného lidského rozhovoru? Či by se vraceli ke zvířecí komunikaci řečí násilí, hrubých slov?

Na dvoře toho pána jsem se chtěl domluvit, proto jsem tam široce otevřenými dveřmi vstoupil, a nakonec jsem alespoň dosáhl neútočení. To se v Gruzii nepodařilo, to je mi moc líto. Kdybych psal úvodní projev panu Jacquesovi Rogge, asi bych mu napsal ještě jednu verzi. Jinou, než přednesl. A nemohu si stále srovnat v hlavě jeho názor, že olympijské hry jsou světem ve světě, kde se každý musí naučit nevnímat okolí, domov či souseda. A až za dveřmi olympijské vesnice se může vyjadřovat tak, jak se ve skutečnosti cítí.