Až dnes v Ptačím hnízdě zaplane olympijský oheň a nad Pekingem se roztančí velkolepý ohňostroj, přenesme se v myšlenkách do starověkého Řecka, abychom si včas uvědomili, že tehdejší olympijská klání mají s těmi dnešními jen velmi málo společného. Ostatně nejsem sám, kdo tímto svým příspěvkem poukazuje na negativní vliv komerce a obchodních zájmů, na množící se dopingové aféry a na nepřiměřenou politizaci olympijských her. Studená válka vnesla do ducha olympiády cizí prvek - soutěž v bodování národů. Olympijské hry v Los Angeles (1984) byly první, kde sponzorující firmy přetvořily jednotlivá sportoviště v reklamní plochy pro svoje zboží. Stále dokonalejší formy nedovoleného dopingu zpochybňují mnohé rekordy her a nevidím důvod, proč by tomu letos mělo být jinak. Na pořádání posledních letních olympijských her v Aténách věnovala řecká vláda dvanáct miliard dolarů, což představovalo pět procent hrubého národního produktu. Mnoho staveb, vzniklých kvůli olympiádě, dnes chátrá a není pro ně využití.
K záchraně olympijských her je třeba učinit jediné – zrušit je.
Jsou příliš gigantické a tvoří je nesmyslně vysoký počet sportů. Cvičení akvabel pod vodou má blíže k šantánové zábavě než ke skutečnému sportu. Plážové volejbalistky v bikinách také v některých divácích vyvolávají jiné představy, než měli starověcí Řekové v Olympii. Ti sledovali úplně jiné cíle, než novodobí olympijští bafuňáři, totiž připravit svoje muže na obranu své polis. Ústřední myšlenkou byla kalokagathia, vyjadřující přesvědčení, že krásné a dobré, krása a ctnosti patří k sobě. Co není dobré, nemůže být ani krásné a naopak. V životě člověka vyjadřuje kalokagathia ideál harmonického souladu a vyváženosti tělesné i duševní krásy a dobroty, ctnosti a statečnosti. Kolik dnešních profesionálních sportovců je tímto ideálem utvářeno? I kdybych byl téměř bezprstý, patrně bych se dopočítal.
Staré řecké hry odpovídaly skutečnému životu a jeho potřebám. Běhalo se, házelo se, zápasilo. Vítězové jednotlivých klání obdrželi prostý olivový věnec a sošku a k jejich uctění byla v místě, odkud pocházeli, sepsána oslavná báseň. Žádné smlouvy s Coca-Colou či sponzorství Adidasu. Pouhá sláva z požehnání bohů.
Mají-li si tedy olympijské hry uchovat ještě svůj smysl, pak je vraťme tam, odkud vzešly, na severozápad Peloponésu. Tam, ve stínu oliv a pinií, ať se z různých koutů světa shromáždí muži k soutěžím v bězích, hodech, k zápasu, boxu, plavání, střelbě a jízdě na koni. Královskou disciplinou nechť je opět pětiboj, spojující v jeden celek různé dovednosti a umění. Žádný tenis, fotbal, baseball či jiné, uměle vzniklé sporty. A už vůbec ne vzpírající a zápasící ženy. Po pravdě řečeno, omezil bych hry jen na muže. Také bych olympijské hry vrátil zpět amatérům. Tím se vymýtí dnes všudypřítomné korupce a komerce. Ostatní sportovci mohou mít svá mistrovství, případně „dopingové hry“. Ať žije obnovená Olympiáda!
A pak jsem se probudil. Pustil jsem si televizi, držel pěsti Synkovi s Knapkovou a radoval se ze dvou zlatých medailí do soutěže národů…
