Osvětim. Symbol zoufalství a hrůz, který je třeba znovu a znovu připomínat. Přesto i zde – uprostřed slz a utrpení – se odehrávaly příběhy naděje a lásky. Jako byl ten v hlavní roli s vězněm číslo 16670, jehož výročí smrti si dnes připomínáme.

Z hlediska dnešních měřítek byl vězeň číslo 16670 úspěšným člověkem. Ač narozen v Polsku v dobách jeho okupace carským Ruskem, vystudoval přední italské univerzity. Po návratu do svobodného Polska se rozhodl pro podnikání v oblasti médií. Zakládal úspěšné noviny a časopisy vycházející ve statisícových nákladech. Počet pracovníků všech těchto titulů byl tak velký, že pro ně založil vlastní městečko s železniční stanicí, ale i s letištěm. Jeho vydavatelské impérium se rozrůstalo natolik, že expandoval do Japonska.

Když propukla druhá světová válka, ukrývalo  jeho městečko Niepokalanow před nacisty na 2000 Židů. Není divu, že si pro něj brzy přišlo Gestapo.

V koncentračním táboře v Osvětimi dlouho nepobyl. V červenci 1941 utekl z jeho bloku vězeň. Následoval rutinní postup: za jednoho utečence deset umučených v bunkru hladu. Vězni se postavili do řady, SS-Hauptsturmführer Karl Fritzsch ukázal prstem postupně na deset z nich, právě odsouzených k smrti vyhladověním.

Seržant polské armády Franciszek Gajowniczek se rozplakal: „Moje ubohá žena! Moje ubohé děti! Co si počnou?“

Z řady vězňů, kteří právě unikli smrti, vystoupilo číslo 16670 a nabídlo se, že půjde do bunkru hladu místo Gajowniczka.

Proč? „Co chce to polský prase?,“ vykřikl Fritzsch.

„Jsem katolický kněz z Polska a chci umřít místo něj,“ řekl vězeň číslo 16670, „protože on má ženu a děti.“

A tak se stalo. Františkánský kněz Maxmilián Kolbe spolu s dalšími zahynul v bunkru hladu. Svědkové tvrdí, že z bunkru se ještě několik dní po jeho uzavření ozývaly zvuky písní a modliteb. Po čtrnácti dnech přežíval již jen Kolbe a tři spoluvězni. A protože bunkr bylo třeba využít pro další odsouzence, popravčí četa urychlila jejich smrt injekcí kyseliny karbolové. Stalo se tak 14. srpna roku 1941.

A Franciszek Gajowniczek? Osvětimi opustil až v roce 1945. Maxmiliána Kolbeho přežil o dlouhých 53 let. Nikdy mu nepřestal být vděčný a každý 14. srpen putoval do Osvětimi. V roce 1982 se zúčastnil jeho svatořečení. Se svými dětmi se však již nesetkal. Pohltily je spáry světové války.