Když jsem dostal nabídku založit vlastní blog a něco na úvod napsat, chvilku jsem se zamyslel. Mám snad napsat něco o dnes zveřejněné pokutě, kterou ÚOHS udělil společnosti Kofola? Nebo napsat něco hezkého panu Jančurovi, který se do mě „opřel“ ve věci správního řízení s jeho Student Agency? To vše by bylo možné, ale asi ne to nejdůležitější. Největším problémem totiž u nás je (světe, div se!) přímý a otevřený přístup do médií. A proto o tom chci psát alespoň zde, kde mě (snad) nikdo nezcenzuruje ani nesestříhá.

Své první negativní zkušenosti se sdělovacími prostředky jsem získal v polovině roku 2003, jako náměstek ministra průmyslu a obchodu. Tenkrát jsem se snažil prorazit do televize s naší energetickou koncepcí. To nejdůležitější, co jsem chtěl sdělit, bylo následující : musíme se rozhodnout, zda postavíme elektrárny jaderné, uhelné nebo plynové. A celkový součet výkonů těchto elektráren musí být v budoucnu alespoň takový, jako je dnes. Tato jasná a logická úvaha narážela na tvrdošíjné odmítání různých „zelených“ aktivistů typu pana Koteckého a paní Kuchtové. Jejich argument byl zdánlivě logický a ekologický. Přece nemusíme stavět nové „klasické“ elektrárny, když budeme mít spoustu těch slunečních a větrných. Každý můj argument byl v médiích okamžitě negován nějakým „odborníkem“. A všichni, kdo skutečně energetice alespoň trošku rozumí mi říkali: „Pane náměstku, proč v televizi neřeknete, že nám vrtule v ničem nepomohou?“ Větrné elektrárny přece nejsou alternativou těch klasických. Nemají spolu totiž nic společného. Je pravda, že asi 4.000 vrtulí (nejde o chybu – skutečně slovy čtyři tisíce velkých vrtulí) vyrobí stejné množství energie jako jeden blok Temelína. Ale ani tak ho nenahradí. Pokud bychom totiž chtěli nahradit část klasických elektráren těmi větrnými, museli bychom se smířit s tím, že když nebude foukat, tak nebude část z nás topit, používat počítač, či se prostě dívat na televizi. „Klasických elektráren“ tedy musíme mít tolik, abychom pokryli naši špičku, i když nefouká. A větrné elektrárny s tím vůbec nesouvisí. Ale zpět k otázce. Proč jsem to tedy nikdy takto neřekl v televizi? No, ale já to řekl snad stokrát. A vždy to buď nikdo neodvysílal nebo sestříhal tak, že to vyznělo úplně divně. A přitom je to tak prosté a pochopitelné. Jenom tu informaci lidem pustit…

Od té doby jsem se několikrát setkal s neuvěřitelnou manipulací s fakty. Namátkou mě napadá reportáž paní Škopkové ve věci povolení spojení ÚAMK a  ABA. Paní redaktorka měla „krásný“ příspěvek v rámci pořadu „Na vlastní oči“. Můj předchůdce totiž povolil spojení těchto dvou společností s několika podmínkami. No a paní redaktorka si nechala udělat „nezávislý posudek“, který jasně hovořil o tom, co to naše rozhodnutí vlastně znamená. A z „posudku“ vyplývalo, že se ty společnosti vlastně nesmí spojit. Zní to možná jako vtip a já jsem se paní redaktorce také snažil vysvětlit, že podmínkou povolení spojení asi skutečně nemůže být, že se společnosti mohou spojit pouze v případě, že se nespojí. To je přece taková pitomost, že tomu diváci nemohou uvěřit. Posudek, nedosudek. Ale to jsem se hluboce mýlil. Ta reportáž mě vykreslila jako zloducha, který se snaží vymlouvat a neumí vysvětlit to, co je psáno v onom posudku. A závěr byl impozantní. Doufáme, že se úředníci ÚOHS pouze mýlí….. Báječné J

Po těchto zkušenostech jsem si myslel, že už mě nic nepřekvapí. Ale překvapilo. A moc. Poté, co jsem se v pořadu Václava Moravce na ČT24 znovu ozval proti současné energetické politice vycházející z programu jisté (barevné) strany, která tuto zemi žene do záhuby, dostal jsem pořádnou ránu do vazu. V den, kdy jsem odjel na dovolenou, začala fantastická mediální masáž. Česká televize „odhalila“, že se Pecina tajně a na utajeném místě setkal s Babišem! Informace jako hrom! Každou hodinu ve zprávách na ČT24. Něco jako když je v Bělehradě chycen Karadžič. Ani zmínka o tom, že jsem schůzku nikdy nepopřel, že se s Andrejem Babišem a desítkami jiných podnikatelů scházím pravidelně, že je to prostě moje práce. Ono „utajené místo“ byla restaurace s dalšími desítkami zákazníků a ona „utajená“ schůzka byla normálně naplánována mým sekretariátem na žádost pana Babiše. A co bylo nejpodivnější – já jsem vůbec nedostal prostor se vyjádřit. Novu a Primu to nezajímalo. Co je taky zajímavého na zprávě, že se sešli dva lidé, kteří k tomu mají asi tak deset dobrých důvodů a normálně se scházejí, že? No a Česká televize mi dávala „do těla“ a k tomu se jim mé vyjádření nehodilo. No a navíc se přidala „spřízněná“ média. Takže i časopisu Respekt připadalo velmi podezřelé, že jsem se „tajně“ s někým sešel. No a pochopitelně Lidové noviny. Pro ty jsem byl učiněný zločinec. Paní Kuchtová už zase volala po mém odvolání a hovořila o porušení etického kodexu vysokého státního úředníka. Od paní Kuchtové mi to připadlo fakt vtipné. Jakmile jsem po svém návratu z dovolené svolal tiskovou konferenci, bylo rázem po senzaci. Dneska už po této „senzační zprávě“ neštěkne ani pes. Pecina ale už bude navždy ten, kdo se nějak „divně“ schází s kýmsi podezřelým u benzínových pump… (ve skutečnosti se jednalo o restauraci v autosalonu).

Než jsem se rozhodl zveřejnit tento svůj první příspěvek na svém vlastním blogu, řada přátel mě varovala. Nad sdělovacími prostředky se vyhrát nedá. Prosím, nedělej to. Uvidíš reakci všech médií, která jsi jmenoval… Mediálně Tě zničí... No uvidíme.  Jsem zvědav na další kauzu podobného typu. Jsem velmi zvědav na reakce, pokud ovšem nějaké budou. Jsem nesmírně zvědav na další skryté kamery a „posudky“ mých rozhodnutí. Na své práci nelpím natolik, abych se neozval proti zjevné nespravedlnosti. Budu si držet palce a věřit, že se nad některými masmédii vyhrát dá, tedy v případě, kdy stoprocentně víte, že nemají pravdu. Věřím, že slušní lidé v naší zemi mě pochopí a podpoří.