Česká ambasáda ve Washingtonu sídlí na pozemku, o kterém si většina ostatních zastupitelství v hlavním městě USA může jen snít. Ze všech stran je budova obklopena velkorysým prostorem. Travička, les a asfalt a pak teprve plot, který pozemek na jednu stranu odděluje od příjezdové komunikace a do ostatních směrů od lesa washingtonského údolí Rock Creeku (čili říčky Skalná).

Ale důvodem, proč se na konci 60.let tehdejší československá ambasáda přestěhovala ze svého dosavadního působiště na Massachusetts Avenue (kde dodnes sídlí většina ostatních zastupitelství), nebyla snaha nabídnout diplomatům místo rušné ulice a stísněného místa ve středu města klidné pracovní prostředí a životní prostroj uprostřed divočiny Rock Creeku.

Ne, to jen chtěl mít tehdejší československý režim své diplomatické ovečky pěkně pod kontrolou. Aby se nemohla opakovat událost, od které právě v těchto dnech uplyne čtyřicet devět let a která v noci ze 24.na 25. července 1959 otřásla československou vojenskou rozvědkou.

„Tišler zradil, žádá o asyl. Stav šifrových materiálů a agenturních materiálů neznám, protože změnil hesla u obou tresorů," běžela 25. července, v šest hodin ráno washingtonského času, do Prahy poplašná zpráva. Zhruba hodinu před tím spustil vojenský a letecký přidělenec ve Washingtonu František Tišler z okna ambasády v připravených krabicích zpravodajsky citlivé dokumenty a pak sám odešel do svobodného světa. Přesně řečeno, jak stálo v dopise, který na velvyslanectví zanechal, se na „základě svobodného rozhodnutí" odhodlal požádat Spojené státy o politický azyl a zůstat s celou rodinou v USA.

Jak podrobně píše historik Pavel Žáček, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů, ve svém materiálu o tomto případu, funkce vojenského přidělence byla tehdy běžným krytím pro členy československé vojenské rozvědky. A ne dosti na tom, že jeden z jejích členů odešel za oponu, ještě se tak stalo s pomocí nepřátelské FBI.

„Tišleriáda ochromila činnost vojenské rozvědky. Byly ustanoveny zvláštní komise, které  jezdily po republice a prověřovaly hloubkově - do pátého kolena, jak se říkalo - všechny operativní orgány a i další zaměstnance... Nastalo velmi složité a nejisté období.," cituje Žáčkův materiál jedno z dobových svědectví.

„Čím déle jsem zůstával v USA, tím lépe jsem mohl chápat, jak důležitá je svoboda, lidská důstojnost a život bez teroru...," uvedl František Tišler o pohnutkách svého rozhodnutí  před výborem amerického Kongresu.

V Československu byl za „vyzvědačství a zběhnutí" v roce 1964 odsouzen k trestu smrti. A nemuselo zůstat jen u symbolického verdiktu, neboť, jak dokladuje Pavel Žáček ve své zprávě, ministerstvo vnitra v Praze v polovině 60.let rozpracovalo zvláštní agendu s cílem „účinného postihu osob", které „se dopustily nebo dopouštějí obzvláště těžkých trestných činů" a jež se nacházejí v některém z „nepřátelských nebo nesocialistických států".

Mezi operativními postupy k dosažení zmíněného postihu byla povolena i fyzická likvidace. František Tišler s rodinou tak měli možná štěstí, že dříve než se rozvědce podařilo vypátrat jejich americké bydliště, přišlo Pražské jaro a celý státní aparát začal mít jiné starosti.

Na noc z 24. a 25. července 1959 se ale nezapomnělo. Při výběru nového objektu pro československé velvyslanectví, kam se pak úřad na začátku roku 1969 přestěhoval, se myslelo právě na to, aby případný další Tišler neměl útěk tak snadný. Aby nestačilo jen otevřít dveře na ulici a nasednout do přistaveného vozu. Proto se šlo na paseku uprostřed lesa. A proto Česku a jeho washingtonským diplomatům dnes mnozí zahraniční kolegové závadí ten „beautiful space" stranou ruchu centra města.