Stalo se vám poslední dobou, že jste si hezky pokecali s taxikářem? Že jste vystoupili z jeho vozu s úsměvem?
Do práce jezdím většinou tramvají a metrem, ale občas dojde na konci dlouhého dne na taxíky. V tom případě se s jejich řidiči dávám do řeči, anebo se o to alespoň pokouším. Většinou se mi to podaří: i taxikáři si raději poklábosí, než aby dřepěli v našponovaném tichu, když se pomalu suneme zacpanou Prahou.
Nejobvyklejší tóninou taxikářských hovorů je stěžování -jak je radnice škrtí různými nesmysly, jakou má ta jejich branže špatnou reputaci a proč, jak jsou ti turisté skoupí na každou korunu, co hodin musí člověk prosedět za volantem, aby se tímto povoláním solidně uživil. Někdy je katalyzátorem hovoru fotka manželky či dětí, jindy se řeč stočí na záliby a koníčky.
Ovšem pokud mám být upřímná, tak se musím přiznat, že obvykle si oba navzájem postěžujeme, ať už rozhodíme rukama nad politikou, cenami benzínu či energie vůbec, korupcí anebo alespoň nad počasím. S některými taxikáři se již znám. Vím, kdo je sparťan a kdo je slávista, a tak se bavíme o fotbale anebo o hokejových zápasech mého syna.
Teď už se mi jen málokdy stane, že narazím na nasupeného taxikáře ze staré školy a pak v duchu probírám, jestli by bývalo nebylo lepší vyšlapat náš dlouhý kopec pěšky, i když už je pozdě večer a venku mrzne, až praští.
Nedávno se mi naopak stalo, že jsem z taxíku vylezla s úsměvem. Ten večer mě vezl mladší člověk a řeč se stočila na jeho profesi, takže jsem vyrukovala s tím, co často slýchám od jeho kolegů: není taxíkářskej chleba pěkně tvrdej? Ne, ne, ne, kdepak, nesouhlasil se mnou tenhle taxikář: »Víte, mě to fakt baví. Já tu mám možnost mluvit s tolika různejma a zajímavejma lidma!« To jeho nadchnutí pro věc bylo vyloženě nakažlivé.
Brzy potom jsem se ocitla v situaci, z které nemá nikdo velkou radost. Bylo pět hodin v pátek odpoledne a já musela do kanceláře jedné své podřízené, čerstvě promované právničky, s ošemetnou otázkou: mohla by se přes víkend pustit do práce na novém projektu, který je nutné okamžitě rozjet? Ale klidně, odpověděla mi s úsměvem, i když ji ta představa těžko mohla potěšit.
V pondělí ráno jsem zahájila schůzku dotazem, jak to vypadá s tím novým projektem, kvůli kterému ztratila naše kolegyně celý víkend, což mě velice mrzí a za což jí velice děkuju. »To je pohoda,« usmála se na mě. »Nemáte zač, to je moje práce a ten projekt jde hladce.«
A tak mě taxikář a mladá kolegyně pomohli - opožděně -najít to, co bych do Nového roku 2008 ráda všem popřála: Dívejte se na svět z té hezčí stránky a nezapomínejte na to, co vás baví a nabíjí. Pro ostatní bude fajn, když je dokážete nakazit.