"Odměř své kroky a rozmach své ruky

to kopí které hážeš je šílené"

To je úvodní dvojverší knihy psychiatra a příležitostného básníka, kterého v době vydání titulu "Slovanský host" v roce 1992 znalo jen pár lidí. Jeho jméno se teprve učili vyslovovat v Bosně a Hercegovině, kde se tehdy dostal do čela Srbské demokratické strany, reprezentující třetinu obyvatel čtyřmilionové země. Ano, hádáte správně, autorem veršů je Radovan Karadžić a asi není přesnějšího popisu jeho kariéry než právě báseň Šílené kopí, trochu nesmyslná, trochu plná patosu, hovořící o hrdinech a šílencích a dosahu jejich činů.

Když své verše na konci šedesátých let psal, nepochybně netušil, že bude jeho jméno bude pro Evropany synonymem nejhorších hrůz spáchaných na kontinentě od konce druhé světové války.

Z Radovana Karadžiče se stal moderní evropský mýtus - jak pro ty, kteří ho obdivovali a obdivují (už jich moc nezbývá), tak pro ty, kteří ho nenávidí, i pro ty, kteří se ho třináct let marně snažili dopadnout. I jeho zatčení je obestřeno hádankou. Podle jeho obhájce Svetozara Vujačiče byl zadržen neznámými lidmi v autobusu v Bělehradě už v pátek večer, přehodili mu přes hlavu kápi a byl držen "v nějaké místnosti", uvádí bělehradska stanice B-92. Oficiálně byl ovšem zatčen až včera. Prodlení se dá vysvětlit tím, že proevropská srbská vláda musela pečlivě připravit soudní proces související s jeho vydáním do Haagu a zároveň bezpečnostné opatření. Proti jeho zatčení včera večer protestovalo prý jen asi patnáct lidí u budovy soudu, která byla obklíčena policejními jednotkami.

Karadžić byla silný a mýtická figura už v době, kdy se ještě neskrýval a domníval se, že je důležitým politickým hráčem. Maně si vzpomínám, že jako začínající reportér jsem se několikrát pokoušel o rozhovor s ním, dokonce jsem strávil jednou čekáním s vágním příslibem jeho podržtašků část noci "v nějaké místnosti" jednoho z vládních domů v bosenskosrbské metropoli - pokud tak lze shluk víkendových domů obyvatel Sarajeva nazvat - v Pale. Karadžić tehdy nepřišel, místo toho se nad ním na třináct let zavřela voda a zájem upadal. Ještě tři roky po skončení války způsobovalo násilné odstraňování jeho portrétů z bosenských ulic protesty a když jsme chtěli fotografovat jeho podobizny (už zakázané) vystavené na plotech a zahradách, často na nás majitelé domů vytahovali zbraně.

Dnes už zbyl z Radovana Karadžiče opravdu jen mýtus, více polopravd a legend než skutečnosti. Ještě v roce 2004 se svým pronásledovatelům, kteří z železnou pravidelnou prohlíželi domy jeho ženy, bratra i dětí, vysmál v divadelní hře, která byla v Srbsku celkem populární. Spekulovalo se, že má tajnou dohodu s Američany, že ví příliš mnoho třeba na Slobodana Miloševiče a další pohlaváry bývalého srbského režimu. Dařilo se mu dlouho unikat, i když se myslelo, že se spíš skrývá v bosenských horách nebo v Černé Hoře, odkud pochází část jeho rodiny.

Detaily ještě neznáme, ale vypadá to, že Radovan Karadžić doplatil na to, že Srbové se v květnových parlamentních volbách rozhodli dát většinu hlasů proevropské koalici, která utvořila vládu dohromady se socialisty - dříve komunisty, potom nacionalistickou stranou Slobodana Miloševiče a nyní shlukem politiků, kteří se nově nabytou proevropskou orientací snaží očistit své životopisy a získat podíl na moci a na penězích, které z Evropské unie nepochybně začnou do Srbska brzo plynout. Zbývá totiž vydat už jen dva válečné zločince, což je podmínka Bruselu pro další sbližování.

Ano, "odměř své kroky a rozmach své ruky". Karadžić ve své nacionalistické politice přestřelil, příliš se spoléhal na spojenectví se Slobodanem Miloševičem, technologem moci, nikoli básníkem. Oba měli společné ovšem jedno: kvůli moci, kvůli vidině Velkého Srbska, byli ochotni ke všemu. 

"Zasaď růži ať je bílá

a ať nazývá se půlnoc".

Radovan Karadžić: Zasaď růži (Slovanský host)

Narozen 19. června 1945 v Černé Hoře, vzděláným psychiatr, v letech 1992 až 1996 prezident Republiky srbské v Bosně a Hercegovině, obviněn z válečných zločinů, z nichž nejtěžší je obvinění z genocidy za masakr osmi tisíc muslimských chlapců a mužů ve Srebrenici v roce 1995 - plná verze obžaloby u Mezinárodního trestního tribunálu je zde.