Sen Nicolase Sarkozyho o nepřímém rozšíření Evropské unie o arabské státy Středozemí začíná dostávat konkrétnější podobu. A muslimové, kteří v těchto státech tvoří výraznou většinu, nemohou skrýt své uspokojení. Zvláště když si z úst francouzského prezidenta mohli na adresu islámu vyslechnout tato slova: „Islám značí pokrok, vědu, hrdost a modernitu", pronesená u příležitosti vyhlášení výsledků architektonické soutěže o vytvoření stálé sekce islámského umění v pařížském Louvru. V ty samé dny, kdy Sarkozy vytruboval do světa vytvoření politických základů pro vznik Eurábie a ujišťoval své arabské partnery, že přátelství s arabským světem je pro Francii velice důležité, shořelo na předměstích francouzských měst téměř 600 automobilů... 

Naděje, které do Sarkozyho vkládali zastánci uchování identity francouzského národa a efektivního řešení nekontrolovaného přistěhovalectví, se ukázaly jako zcela liché. V praxi se Sarkozyho politika příliš neliší od politiky fanatického ateisty Zapatera, jehož snaha o vymýcení posledních zbytků křesťanských kořenů Španělska připomíná rudé běsnění na počátku a v průběhu španělské občanské války. Oba zmínění politici se dnes předhánějí v tom, kdo přijde s radikálnější vizí socialistické a multikulturní utopie. A islám v Evropě, o kterém předpokládají, že jej bude možné sekularizovat, jim slouží jako beranidlo k prosazování svých politických cílů. Kdo se ale jen trochu orientuje v problematice islámu a jeho východisek, pak nemůže nevidět, že užitečnými idioty v této hře nejsou muslimové, ale evropští politici, kteří „harmonickému soužití"s islámem otevírají dveře. V tomto kontextu je třeba rozumět i právě probíhající „Světové konferenci o dialogu" (http://www.world-dialogue.org/english/english.htm), kterou v Madridu slavnostně otevřeli strážce evropského postmoderního sekularismu Zapatero se strážcem dvou nejvýznamnějších mešit saudsko-arabským králem Abdullahem, představitelem státu, vyznačujícího se jednou z nejradikálnějších verzí islámu.

Mnozí muslimové již totiž dávno vědí, že postkřesťanská Evropa je ideově vyprahlá a tudíž nepředstavuje efektivní hráz proti šíření islámu na její půdě. O tom svědčí i svojí otevřeností pozoruhodný článek, jehož autorem je Velký mufti Bosny a Hercegoviny Mustafa Cerić, uveřejněný v lednu letošního roku s názvem "Otázka jediné muslimské autority v Evropě".

Úkolem článku je obhájit myšlenku vytvoření jediné celosvětové autority pro otázky občanského a náboženského života muslimů. A autor se domnívá, že nejlepším místem pro začátek tohoto procesu je právě Evropa.

Článek byl publikován v časopise European View, vydávaném Centrem pro evropská studia. Cerić v něm obhajuje názor, podle něhož by měli všichni muslimové podléhat nejen zákonům šarí'a, ale také jedinému společnému politickému a duchovnímu vůdci. Jednotlivé státy by měly smluvně garantovat fungování této paralelní jurisdikce, což by v praxi znamenalo položení základů pro utvoření evropského chalífátu.

„Islámská smlouva, šarí‘a, je věčná, nezpochybnitelná a neohraničitelná", píše Cerić, a „jednotný evropský imamát (uvedení zákonů šarí‘a do praxe)" byl měl zajistit „institucionalizaci islámu v Evropě". Autor dále poznamenává, že by se oba velké proudy uvnitř islámu měly spojit za účelem „vytvoření jednotné celosvětové muslimské autority". Cerić píše, že si islám v Evropě zasluhuje mnohem víc než jen pouhé uznání, ale i vytvoření takového prostředí, které by evropským muslimům umožnilo institucionální reprezentaci, mající politickou podporu vlád i veřejnosti.

Cerić vidí spojení mezi dnešní Evropou a politickým islámem naprosto jasně. Po závěrečných výrocích, které hraničí s urážkami (evropská společnost ještě „nedospěla" do stadia, aby si dostatečně uvědomovala výhody jednotné muslimské autority), zakončuje svůj článek touto nosnou myšlenkou: „Jednotná muslimská autorita v Evropě bude dříve či později ustavena, a to s ohledem na potřeby mladých muslimů, kteří svou islámskou identitu nadřazují nad svou identitu národní a etnickou...".

Na jiném místě článku uvádí autor paralelu mezi islámem jako „univerzálním" náboženstvím a muslimy jako „globálními obyvateli". Jak je patrné, v Cerićově koncepci existuje přímé spojení mezi návrhem na vytvoření evropského chalífátu (ačkoli Cerić tohoto výrazu přímo neužívá) a kosmopolitní ideologií globalizace, jejíž klíčovou součástí je evropská integrace.

Proto je Cerić odpůrcem Evropy na bázi nezávislých národních států a příznivcem dnešních sjednocovacích procesů a jejích ideových východisek. Může být snad jasnější důkaz jejich škodlivosti?