Jak známo, 80 procent našeho exportu míří do zemí Evropské unie. Občas přitom slyším stýskání lidí, kteří tvrdí, že už se u nás vlastně nic nevyrábí, naše továrny jsou stejně jenom montovny, které navíc patří zahraničním majitelům, a sláva českého průmyslu už je dávno ta tam.

Nic takového není samozřejmě pravda – do povědomí se začíná dostávat například výrobce, který v roce 2004 představil městský a meziměstský autobus původní české konstrukce (včetně motoru, což není v tomto segmentu příliš obvyklé). Jiná firma, vyrábějící elektronické bezpečnostní systémy, chce dnes proniknout na čínský trh a má asijské velmoci rozhodně co nabídnout. Znám celou řadu talentovaných podnikatelů, kteří začínali v jedné garáži, dnes mají továrnu střední velikosti a potenciál stát se významným exportérem.

Jenomže je nutné umět výrobek nejen navrhnout, zkonstruovat a následně sériově vyrábět, ale také prodat. A to může být kámen úrazu. EU, zejména „staré země“ eurozóny, dnes procházejí hlubokou krizí. Ekonomičtí analytici mají jasno a jejich zprávy jsou den ode dne chmurnější. Obavy panují zejména z možné recese v Německu, kterou bychom pocítili výrazně hůře než Němci. Někteří analytici – které jistě nelze podezírat ze sympatií k levici – kritizují vládu za to, že se omezuje jen na restriktivní opatření a absolutně neřeší otázku, jak nastartovat hospodářský růst. I politici, kteří se normálně snaží spíše o optimistický tón, uvádějí, že „krize potrvá ještě deset let“ (kancléřka Merkelová) nebo že „Řecko si nebude schopno zajistit peníze volně na trhu až do roku 2020“ (irský premiér Kenny).

Je patrné, že naši největší obchodní partneři buď mají problémy již nyní, nebo se k nim blíží mílovými kroky. My však nemůže stát na místě a čekat, co se stane a jaké to bude mít důsledky. Hlavním úkolem je nyní diverzifikovat export.

Naši podnikatelé na to přišli už dávno a snaží se proniknout zejména na čínské, ruské a jihoamerické trhy. Jde jim to se střídavým úspěchem. Důvod je jednoduchý – v jihoamerických či asijských nebo afrických zemích velice obtížně získáte zakázku bez politické podpory.

V těchto zemích je většina klíčových (a pro nás zajímavých) zakázek buď přímo vládní, nebo alespoň musí být vládou posvěceny. Velcí podnikatelé a průmyslníci často bývají členy nebo dokonce funkcionáři vládnoucí politické strany a řada z nich nevnímá jako partnera podnikatele z České republiky, ale přinejmenším velvyslance či resortního ministra. Tohle se nám může – řečeno s Cimrmanem – nelíbit, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se s tím dá dělat.

To platí o to více, že naše výrobky mají v těchto zemích stále dobrou pověst, která byla budována celá desetiletí. Tím pochopitelně nevolám po opuštění západních trhů a návratu na východní – tím bychom jen kopírovali chybu, kterou dělaly první polistopadové vlády. Našim cílem musí být diverzifikovaný export, kdy se české zboží vyváží do celého světa – a to právě proto, že ekonomické krize či přírodní katastrofy nejsou pouze globální, ale častěji lokální. Když je krize nebo vážný problém v jedné části světa, druhá slaví konjunkturu a naopak.

Tím se dostávám k poslednímu ze zdánlivě nahodilých příběhů – ministr Schwarzenberg si s ekonomickou diplomacií evidentně nechce zatěžovat hlavu. Starosvětský pan ministr patří k lidem, kteří se pohybují v dobách, kdy byl účel diplomacie zcela jiný. Pro někoho to období může být romanticky kouzelné, ale doba diplomacie „staré školy“ je již za námi. Moderní doba žádá nové přístupy a bohužel, z Černínského paláce se tak trochu stává skanzen odešlého.

Aby Česká republika v budoucnu vůbec ekonomicky obstála, potřebujeme urychleně rozjet řadu exportních projektů v celém světě. Tak, jako to dělají všechny vyspělé země včetně těch nejliberálnějších. I na domácí politické scéně musíme v tomto ohledu táhnout za jeden provaz. Když to neuděláme, může se za pár let stát, že už mezi ekonomicky vyspělé země patřit nebudeme.