Slovo krize se ve světě skloňuje ve všech pádech už dosti dlouhou dobu. Přitom zřejmě ještě není tak zle, protože konzumní společnost se drží svých zaběhaných postupů. Nezanedbatelné množství jídla končí v popelnicích (k radosti bezdomovců), i když obchodní řetězce hlásí propad tržeb již několikátý měsíc za sebou. U nás zemědělci vylévají na protest mléko do polí, místo aby jej prodali. Nevím, jestli by skutečný sedlák s tím, co na přírodě vlastníma rukama vybojoval, takto naložil.

daikon - bílá ředkevBýt soběstačný v potravinách je základní strategický úkol každého společenství. Je známo, že Japonsko tuto svoji soběstačnost dávno ztratilo a dnes dováží více než 60% potravin. Především pšenici, kukuřici a sóju, ale i maso a ryby. Tyto potraviny se dovážejí převážně z Číny, Mexika, USA a Koreje. Pro srovnání, v šedesátých letech bylo Japonsko potravinově soběstačné z více než 70%. Plných 60% japonské populace živící se zemědělstvím, je dnes starší 65 let. Japonská vláda proto začala kampaň na podporu domácí zemědělské produkce. Podpora jde několika směry - od prosazování domácí japonské stravy, přes nové způsoby pěstování zemědělských plodin a kampaně k omezování plýtvání potravinami.

Pár dat na srovnání: v Japonsku se ročně spotřebuje 90 mil. tun potravin. Z toho se 19 mil. tun vyhodí, i když 5 - 9 mil. tun se mohlo ještě zužitkovat.  Pro představu, jako když denně Japonec vyhodí jeden až dva kusy onigiri (plněná rýže zabalená v řase). To je obrovské plýtvání v konzumní společnosti, která má zároveň nejnižší potravinovou soběstačnost ve srovnání s jinými vyspělými ekonomikami. Japonsko není tak bohaté, aby si takové plýtvání mohlo dovolit.

Změnit myšlení lidí chce čas, ale obrat je zřetelný. Vážit si všech věcí a neplýtvat, to se dnes učí malí Japonci už v mateřských školkách. Vtlouká se jim do hlavy, že nechat v miskách zbylá zrnka rýže je špatné. Co myslíte, která Japonka neumí hospodařit a vyhodí více jídla: ta co pracuje, nebo žena v domácnosti? Tím, že kupuje zlevněnou zeleninu, která má ale kratší dobu trvanlivosti, nakonec paradoxně prohrává žena v domácnosti. Postupně se mění myšlení lidí - aspoň některých a plýtvání potravinami se začíná redukovat. I u nás je známý princip tzv. zenového vaření, kdy se při přípravě jídla zužitkují skoro všechny vstupní suroviny. Tedy i slupky a odřezky ze zeleniny. Japonsko začíná „objevovat", své již dávno zapomenuté principy. Například obchodník s rybami: ty které jsou neprodejné, protože jsou nějak poškozené, prodává se slevou na internetu lidem z okolí. Tímto způsobem dokáže prodat cca ¼ -1/5 z poškozených ryb. Je mu líto ty ryby přímo vyhodit. Jsou totiž čerstvé a chutné. Jediná jejich "chyba" je, že mají třeba poškozenou kůži. Dalším příkladem je malý podnik, který vyrábí a prodává japonské rýžové cukroví - moči. To, které neprodá do určité doby, nabízí za pakatel. (u trvanlivějších potravin, jako např. moči je doba, kdy je lze vychutnat delší než u jiných potravin, které vydrží čerstvé krátkou dobu). V den výprodeje se před obchodem tvoří fronty, protože se moči prodá sice za symbolickou cenu, ale výrobce nemusí nic vyhodit (z původních 130-140 jenů za kus zlevňuje na 14 jenů za kus).

Japonská strava bohatá na ryby, zeleninu a sóju, tak populární ve světě, čelí doma „konkurenci" tučných a kalorických západních produktů. Výsledkem je nižší výživová skladba současného japonského jídelníčku a problémy s nadváhou. Japonské ministerstvo zemědělství publikovalo video o tom, jak změna tradičního japonského jídelníčku ovlivňuje současnou japonskou společnost. Doporučení zní: vraťme se ke své domácí nutričně vyvážené stravě a v obchodech preferujme domácí producenty potravin. Budeme zdravější a pomůžeme i našemu hospodářství.

Za šogunátní vlády (v letech 1600 - 1868) bylo postavení zemědělců, jako prvovýrobců, nadřazené řemeslníkům a obchodníkům, jejichž společenský přínos byl hodnocen nejníže. Představa, že obchodnící jsou nejnižší společenskou třídou byla v té době absurdní, neboť byli často velmi majetní. Jak se říká, padající listí se vrací ke svým kořenům. Mladí lidé se nyní začínají vracet na venkov a zkoušejí pěstovat zeleninu, ovoce či dobytek tzv. organickým způsobem. Svoje výrobky pak prodávají a distribuují zákazníkům přímo (bez obchodních mezičlánků), takže jsou cenově konkurenceschopní. S úspěchem obcházejí státní výkupní družstva, která mají pevně určené ceny (hlavně rýže a zeleniny). Mladí producenti razí přístup, že si produkcí potravin vydělají i bez státních dotací.

Propagovaný je systém založený na prodeji regionálně vyprodukovaných potravin. V obchodech je třeba na zelenině k vidění etiketa se jménem (a často i fotografií) místního zemědělce, který ji vypěstoval. Ve specializovaných restauracích se na menu dočtete i původ masa - od kterého zemědělce pochází kráva, ze které si dáte biftek. Zkrátka, to co si kupujete nebo co si objednáte v restauraci, není anonymní. V ideálním případě sami znáte zemědělce, který to vypěstoval. To vše udržuje vysokou kvalitu nabízených surovin.

Japonská společnost funguje podobně jako vesnice. Základem vztahů jsou osobní reference. Daleko větší váhu má to, co Vám kdo řekne o některém člověku, než např. co by on o sobě (nebo o své firmě, výrobku své firmy) napsal v propagačním letáku nebo v CV. Doporučení je klíčová věc. Ten, kdo někoho (nebo něco) doporučí, za svá slova ručí.

Podle OECD kolem 50% příjmu japonských zemědělců tvoří různé formy dotací. Dle statistiky japonského ministerstva zemědělství přibylo v loňském roce cca 10 000 nových mladých zemědělců. Tito ale zaběhnutý systém dotací odmítají a snaží se uživit bez podpory státu. Zvláště v dnešní době, kdy všichni musí výdaji státního rozpočtu šetřit je to obdivuhodný počin. To, že se dnes mladí lidé začínají vracet na venkov a k tradičním způsobům obživy, je určitě dobře. Pokud se spojí znalosti o zemědělské produkci, moderní technologie a dobrý úmysl pomoci životnímu prostředí, výsledek bude prospěšný lidem samotným a o ty tu jde.

Půda je v Japonsku extrémně drahá a nedostatková. Pro cizince je prakticky nemožné ji koupit (ochranářství). Typická rozloha japonské farmy činí pouhých 0,8 až 1,2 ha (dle OECD). Nejčastější způsob, jak mladí získají půdu je buď dědictví nebo provozování farmy s rodiči či prarodiči.

Ilustrační videa:

1) propagace tradiční japonské stravy od japonského ministerstva zemědělství (anglické titulky)

2) plýtvání potravinami, vládní internetová televize v japonštině. Zde jsou některé číselné údaje o plýtvání potravinami, informace o různé spotřební době potravin, příklady výprodejů ryb a moči, ukázka potravin s nedokonalým vzhledem, které jsou stejně chutné jako ty co jsou tzv. bez vad, ukázka výchovy dětí v mateřských školkách vedoucí k redukci plýtvání potravinami.

Návrat k zemědělské prvovýrobě za použití nejmodernějších technologií je další trend, kterým Japonsko začalo svoji potravinou nesoběstačnost řešit. A o tom si povíme příště.