Republika. Pro mnoho občanů je toto slovo pouhým označením státního zřízení, které dnes na území Čech, Moravy a Slezska panuje. Je to pouhé podstatné jméno, které pro širokou veřejnost nemá hlubšího významu a které netřeba nijak zvlášť oslavovat nebo o něm přemýšlet. Ovšem pro veřejnost první Československé republiky to byl pojem. Byl to pojem, který lidé brali jako své dítě, zrozené 28. října 1918. O toto dítě se starali s veškerou možnou péčí a láskou, kterou byli schopni dát. I když ne vždy byla tato péče příkladná, nikdy na Republiku nezanevřeli a neodvrhli ji. Je také dobré připomenout, že i přes všechny problémy plynoucí z mnohonárodnostní podstaty státu, měly národnostní menšiny své zástupce v parlamentu. Navíc od roku 1926 se každé vlády účastnili zástupci německé menšiny, která představovala nejpočetnější národnostní minoritu. Převládal sice nacionalisticky čechoslovakistický pohled na stát, především ze strany Čechů, ovšem tento nacionalismus nebyl nijak zvlášť vyhrocený či agresivní jako v okolních státech. V některých směrech byl i konstruktivní. O tom může mimo jiné svědčit i to, že německá menšina měla v Československu taková práva, kterých by v žádné jiné zemi nedosáhla.

Pokud přirovnáme těchto devadesát let k životu člověka, tak se nám vyjeví velmi zajímavý obraz. Prvních dvacet let existence bylo velmi vydařených. Republika vnitřně rostla, upevňovala svoje postavení v rámci evropské rodiny a nebýt nešťastné nehody v roce 1929 v podobě celosvětové krize a léčení jejich následků, byla by ještě silnější. Po překonání této krize stála Republika v plné síle připravena složit opravdovou zkoušku z dospělosti. Ta ji ovšem nebyla umožněna a v zemi se začaly projevovat symptomy nacistické nákazy, v podobě druhé republiky. Po těchto symptomech již stát tato nacionálně-socialistická epidemie infikovala plně. Po šesti letech tvrdých bojů s tímto onemocněním, které se nejprve zdálo neporazitelné, ale na které byl později nalezen lék, nepřestávali bojovat českoslovenští občané, kteří Republice věrni zůstali. Doma i za hranicemi.

Po vyléčení z nacistické nákazy se zdálo, že nastane opětné období prosperity. A to i přes handicap, který po prodělané nemoci zůstal, v podobě zákazu pravicových politických stran a tím pádem bohužel ochablé pravé ruky. Ovšem po třech letech se projevilo trauma z prodělané nemoci a také kvůli nepoužitelnosti pravé ruky propukla nová infekce. Tentokrát komunistická. Na tuto infekci hledal svět lék čtyřicet let. Naštěstí tento lék našel. I s přispěním věrných občanů Republiky, kteří se nezalekli velmi snadného přenosu této infekce a nebáli se jí postavit čelem.

V době, kdy se zdálo, že všechny nesnáze a problémy již nemohou Republiku překvapit, došlo v očích mnohých k rychlému a nečekanému konci. Ovšem ne konci trvalému. Republika upadla do kómatu, ze kterého se již pravděpodobně nikdy neprobudí, ale stačila předat veškerou svoji moudrost a svého ducha svému následníkovi. Tímto následníkem je Česká republika.

Česká republika musí navázat na ty nejlepší tradice a vlastnosti prvního moderního státu v našich dějinách, který vznikl 28. října 1918. Do určité míry se tak již stalo, ovšem tento proces je dlouhodobý a nesmí se v něm ustat. Je třeba podporovat v občanech pocit sounáležitostí s Českou republikou, identifikováním se s touto zemí, která potřebuje získat sebevědomí. A toto sebevědomí získá jedině skrze vlasteneckou hrdost svých vlastních občanů. Nikoliv uměle importovanou, ale cílevědomě budovanou. Naše Republika je možná malá rozlohou, ovšem velká svým duchem. A hlavně, je to naše demokratická Republika!

Republika, která byla vybojována krví československých legionářů na frontách ve Francii, Itálii, Srbsku a v Rusku, a která byla také vybojována obrovským vypětím všech sil formujících se politických elit doma i v zahraničí, oslavila své devadesátiny. Z výše napsaného lze vyčíst, že to bylo devadesát let plných hrdosti, ponížení, opětné slávy, ale především zvratů.

Nelze žít neustále v minulosti. Nelze neustále poukazovat na to, že první republika byla "ideální." Nebyla. Je ovšem potřebné a moudré vzít si z minulosti to nejlepší, být si vědom chyb, kterých se naši předkové dopustili a těchto chyb se do budoucna vyvarovat. Pokud chceme mít kvalitní Republiku, tak se o ni musíme přičinit především my sami. Svědomitou prací a překonáváním problémů, nikoliv jejich odsouváním do budoucnosti. To platí především pro současnou českou politickou reprezentaci, ale nejen pro ni. Pouze tak se totiž Republika může dožít dalších devadesátin.

Rostislav Fridrich

student Katedry politologie a evropských studií