Podkarpatská Rus 1918 - 1938Za "ztracený ráj" považovali dobu prožitou v Československé republice obyvatelé Podkarpatské Rusi, která se krátce po svém vzniku před devadesáti lety stala součástí nově vzniklého Československa. Republika jim prý dala pocit svobody, který nikdy do té doby neměli. Rusíni, kteří tvořili většinu tamní populace, zažili národní obrození a kulturní rozvoj. Podle historika Ivana Popa tamní lidé poprvé mohli prosazovat svá občanská práva. "Chodili se vzpřímenou páteří a cenili si demokracie," řekl ČTK.

"Podkarpatská Rus vznikla díky Československé republice. Do té doby žádné takové administrativní území pro Rusíny neexistovalo. Rusíni se poprvé ve svých dějinách stali státotvorným národem," řekl Pop, který je autorem četných publikací o dějinách Podkarpatské Rusi.

Zátěž i oblíbený "orient"

Díky vzniku nové republiky získali podle Popa lidé, kteří za bývalých režimů neměli téměř žádná práva, nevídané možnosti rozvoje. "I když ráj to ve skutečnosti nebyl, neboť vládla hospodářská krize, lidé si cenili demokracie. Úředníkům mohli říct, že nemají pravdu, a mohli se i soudit. Bylo nevídané, že mohli hájit svou pravdu dokonce u soudu. Žili v demokratickém státě, kde platily zákony. Mohli se práva domáhat a domoci se," uvedl.

Přítomnost Čechů podle Popa zásadním způsobem ovlivnila vývoj tohoto území. "Přinesli jinou kulturu, vybudovali prakticky nová města, novou infrastrukturu, sedláky učili pracovat moderními způsoby. Čeští zdravotníci vytvořili vůbec poprvé v dějinách zdravotnický systém, který tam nikdy nebyl," uvedl historik.

Chudá oblast na východ od Slovenska, která se součástí Československa stala na základě smlouvy ze Saint Germain z roku 1919, znamenala pro novou republiku určitou zátěž. "Na místo maďarské administrativy a inteligence, která se stáhla z Podkarpatské Rusi, museli nastoupit Češi. Do značné míry to pro ně byl 'trest'," uvedl Pop.

Nová oblast si ale získala také sympatie. "Čeští intelektuálové tam jezdili jako do jakéhosi 'Orientu za Košicemi'. Byl to určitý fenomén české kultury," upozornil Pop. Slavný zbojník Nikola Šuhaj se díky románu Ivana Olbrachta stal literárním symbolem, který si oblíbily i další generace. Výpravy po jeho stopách jsou dosud žádaným turistickým cílem.

Podle Popa lidé, kteří alespoň část českého vládnutí zažili, stále vzpomínají s nostalgií. "Měli možnost se kulturně vyvíjet. Odráželo se na nich úsilí Čechů o dosažení státnosti. Pozitivní národní euforie se vztahovala i na ně," míní. Mnozí prý dosud oceňují pracovní příležitosti, které nová správa přinesla.

"Pražské Dejvice kdysi stavěli Rusíni, kteří pracovali jako pomocná síla. Také nyní jsou tady u výkopů, i když se jim říká Ukrajinci," uvedl.

Anekdota

Oblíbená rusínská anekdota praví, že člověk nemusel vytáhnout paty ze svého dvorku, aby se ocitl v mnoha státech. "Narodil jsem se v Rakousku-Uhersku, do školy jsem chodil v Československu, ženil jsem se v Maďarsku a pracoval jsem v Sovětském svazu. Důchodcem jsem se stal na Ukrajině, ale nikdy jsem se nehnul z Mukačeva," vypráví postava z vtipu.

Dramatický historický vývoj si ovšem s tamními obyvateli pohrával mnohdy bez jakéhokoli ohledu na jejich přání.

ČTK/lus, foto: Kamil Raichl

Vznik Československa v roce 1918

První světová válka výrazně přepsala mapu Evropy. Porážka Rakouska-Uherska a neschopnost rakouských vládních kruhů řešit národnostní pnutí v monarchii umožnila vznik samostatného státu Čechů a Slováků. Exilovým politikům v čele s Tomášem Garrigue Masarykem se již v průběhu války podařilo u západních velmocí prosadit koncepci nového státu. Na sklonku války, 28. října 1918, vydal pražský Národní výbor zákon "o zřízení samostatného státu československého". Ke společnému státu s Čechy se přihlásili následně i Slováci a v listopadu pak Národní rada uherských Rusínů souhlasila s plánem na připojení Podkarpatské Rusi k ČSR (definitivně se tak stalo až 10. září 1919). Prvním československým prezidentem byl zvolen Tomáš Garrigue Masaryk.