Po čtyřech neúspěšných pokusech jsem si koupil přes net jízdenku do Berlína. Ale nestěžuji si, to vůbec ne, kolega měl aspoň dost času říct, že nepojede. Tentokrát se mi ji dokonce podařilo i vytisknout (před rokem jsem musel PDF vyexportovat do jiného PDF, aby tomu tiskárna rozuměla).
Vyrazil jsem.
Průvodčí asi neměl svůj den. Ptal se na doklad totožnosti. Chápu, jízdenka je nepřenosná, má právo zkontrolovat, že já jsem ten, kdo porazil eshop Českých drah a jízdenku fakt má. Ukázal jsem mu mou lítačku (šalinkarta, pozn. autora). Jednoduše proto, že jsem právě její číslo při nákupu zadal jako můj doklad totožnosti.
"Občanku nebo pas nemáte?" ptá se průvodčí.
"Mám," odvětím a dodávám, že mu to ukazuji, protože číslo lítačky je číslo na mém lístku.
"Ale já potřebuji vaše jméno, tady máte jen fotku," divil se průvodčí.
"Vedle fotky je jméno. Chcete ještě tu občanku?" už se chystám sundavat batoh.
"Ne," uklidní mne průvodčí a ťuká do svého přenosného výpočetního zařízení číslo čárového kódu mé jízdenky. Musí jej přece ověřít. To by tak hrálo, aby si každý tisknul své jízdenky!
Chvilku mu to trvalo. Možná se spletl, možná čekal na schválení z centra. Každopádně mi to prošlo a dostal jsem hezké razítko (to se bude hodit, až to budu zaměstnavateli vyúčtovávat).
Ale já celou tu dobu dumal nad tím, proč nepoužije trošku toho zdravého rozumu. Mám lístek na místo číslo 76, nade mnou svítí na displeji, že na místě 76 je rezervace z Prahy do Berlína. Co bych to musel být za koumáka, abych si vykouzlil i tu rezervaci?
Až někde ve vlaku najde vykuka s lístkem na sedačku 76, co sedí někde jinde, tak toho ať si prudí.
V Děčíně přišla německá průvodčí. Podívala se na mou jízdenku, na rezervaci nad mou sedačkou a řekla "Alles klar" a hodila razítko.
