Ve svých zlomových liniích oplývají dějiny možnostmi alternativního vývoje a vedle věčné otázky proč nám ponechávají prostor k přemýšlení, co by se stalo, kdyby... Kontrafaktuální dějiny se dnes hojně píší, vždy však vycházejí z evidentních a doložitelných vývojových potencí.
Fabulace je vždy vytčena před závorku a odvíjí se velmi opatrně. Historie je těhotná událostmi, které se nestaly - a proto také provokuje k nejrůznějšímu mytologizování.
Čtěte více: další materiály k výročí srpna 1968 najdete v rubrice Tento den - ZDE
Zamysleme se nad několika mýty pražského jara 1968 a jeho násilného konce. Ve smyslu této úvahy je přitom mýtem vše, co se nestalo historií a přitom se jí mohlo stát, i to, co trvalo jen krátce a nemohlo dozrát, a ovšem také to, co jí nikdy nebylo a je za ní vydáváno.
Mýtus č. 1: Byl to jen mocenský boj uvnitř komunistické strany
Realitu pražského jara 1968 nelze redukovat na mocenský zápas uvnitř Komunistické strany Československa, jakkoli celý pohyb vyvolal palácový převrat, v němž byl odstraněn dlouholetý vůdce KSČ - kožený, ale kovaný aparátník Antonín Novotný. Těm, kteří ho svrhli, se v dané situaci hodilo probouzející se veřejné mínění jako dobrý mocenský nástroj. Jakmile začalo reformnímu vedení přerůstat přes hlavu, přálo si rychlý návrat k zaběhaným zvyklostem.
To však bylo proveditelné jen za cenu rozsáhlých represí. K násilnému obnovení pořádku se Dubčekovi komunisté neodhodlali. A právě tento fakt zřetelně dosvědčuje, že nemohlo jít pouze o zápas dvou klik - na scéně se totiž objevila silná občanská veřejnost schopná bránit čerstvě nabytou svobodu, a to třeba i proti tankům.
Co dělalo předsednictvo ÚV KSČ v týdnech před vpádem vojsk? Pokoušelo se obnovit svrchovanou moc, o níž velmi rychle přicházelo. Pozdější symboly české cesty k socialismu (Alexander Dubček, Oldřich Černík, Josef Smrkovský) společně s promoskevskými spiklenci (Vasil Bil'ak, Alois Indra, Oldřich Švestka, Drahomír Kolder) usilovaly o pacifikaci občanského hnutí málo účinnými byrokratickými prostředky a nevýrazným politickým tlakem.
Ti první byli rozpolceni mezi domácí popularitu a stupňující se tlak z Východu, ti druzí mezitím tajně požádali kremelského vládce Leonida Brežněva o "pomoc všemi prostředky". Na progresivní a konzervativní proud je tak vlastně rozdělila až bezprostřední hrozba invaze.
Před vpádem vojsk se veřejnost dynamicky vymaňovala z totalitního svěráku, v okupačním týdnu se pak zcela osvobodila: na náměstích se po sedm dní odehrával spontánní plebiscit, v němž si zvolila své politiky. Dubček a ostatní ovšem nemohli a nechtěli přijmout její živelně nastolené demokratické principy a splnit veřejnou vůli k politické neutralitě a české cestě k socialismu.
Mýtus č. 2: Tisk byl lepší než dnes
Svobodou slova všechno začalo. Nespadla však z nebe, ani se nestala skutečností z vůle KSČ, ta jen na počátku února zrušila cenzuru. Co se vyvalilo po zdvižení stavidla, představovalo dravý proud tvořený mnoha prameny pozvolné, viditelné i skryté, společenské emancipace 60. let.
Naplno se rozjely dosud omezené asanační práce - osvobozování od ideologických a propagandistických nánosů, odhalování zločinů komunistického režimu. Zbavit se pout, kterými se společnost nechala dobrovolně spoutat - to byl základ pro svobodu ke svébytným výkonům.
A ta se již projevovala pozoruhodnou filmovou, literární a kritickou tvorbou a nyní i bdělým občanským vědomím (Literární listy vycházely ve 300tisícovém nákladu!). V tomto pohybu se prosadily i nekomunistické, nesocialistické proudy. Společnost se vracela k hodnotovým gruntům fin de siécle a první poloviny 20. století, kdy kulturně dozrávala na evropskou úroveň.
Měla tehdejší svoboda slova vyšší úroveň než dnešní? Složitá otázka. Tehdejší společnost nepoznala únavu z absolutní svobody slova a bezmezné mediální marnotratnosti. Jistě by k tomuto stavu dospěla. Přece jen svoboda slova v roce 1990 zdaleka nedosahovala takové kvality jako v roce 1968. Porovnejte úroveň veřejného diskurzu v obou zlomových rocích a budete překvapeni dutostí veřejného mínění po sametové revoluci. Vyvzdorovat si svobodu je něco zcela jiného než na ni čekat.
Mýtus č. 3: KSČ byla populární jako nikdy
Vrchol popularity zažili komunisté v extatickém sedmidenním vzdoru. Čtrnáctý, mimořádný sjezd KSČ společně s dlouhou řadou regionálních a podnikových stranických organizací na všech úrovních přesvědčeně vzdoroval okupaci.
Nedokázal však čelit plíživé demoralizující "konsolidaci" a "normalizaci", která se po návratu kapitulujících reformistů z Moskvy 27. srpna začala šířit jako sněť. Nicméně půl milionu vyloučených či tzv. vyškrtnutých členů KSČ při čistkách počátkem 70. let bylo pádnou odpovědí normalizátorů na masovou občanskou neposlušnost, kterou totalitní strana prostě nemůže trpět. Normalizátoři byli jen důslední komunističtí tradicionalisté.
I proto byla popularita KSČ krátká a navýsost paradoxní. Pokud by nepřijely tanky, komunisté by se své hegemonie dobrovolně nezřekli, už před invazí byli připraveni na utažení šroubů. Reformní proces by se změnil v zápas o hodnoty, v němž by veřejnost musela svou svobodu uhájit.
Mýtus č. 4: Šikova ekonomická reforma byla schůdná a reálná třetí cesta
To je falešný mýtus. Především reforma neměla nastolit nový a originální hospodářský řád, byla jen jedním z celé řady marných pokusů o záchranu velmi neproduktivní a silně zaostávající ekonomiky.
Posledním z těchto pokusů byla "přestavba hospodářského mechanismu" z konce 80. let, inspirovaná sovětskou perestrojkou Michaila Gorbačova. V ekonomice však nebylo možné skloubit principy svobodného trhu a státního socialismu zrozeného z totalitního bolševického komunismu.
Perestrojka slouží jako dobrý příklad - zkrachovala.
Mýtus č. 5: Invaze byla bleskem z čistého nebe
Reformní komunisté objevili sílu mediální populistické politiky se vším, co k tomu patří, včetně mlžení a lhaní. Zastírali pravý stav věcí a zlehčovali před veřejností velmi reálnou hrozbu z Východu. Je těžké uvěřit, že oni sami invazi nečekali, jak by tomu nasvědčovalo Dubčekovo půlnoční zvolání: "Tak přece to udělali - a to udělali mně!"
Skutečně věřil, že Brežněvův výhružný, do telefonu několikrát opakovaný eufemismus o tom, že Kreml je připraven "přijmout opatření", byl jen prázdným tlachem? Proč pozorovatelé dění v sousedních zemích čekali zásah každým dnem, jen Češi a Slováci nikoli?
Vždyť příznaky byly zřejmé: sílící nátlak SSSR a jeho čtyř satelitů, červnové provokativní vojenské cvičení vojsk Varšavské smlouvy na Šumavě, shromažďování vojsk kolem československých hranic. Reformní komunisté i veřejnost si však přesto podle všeho vojenský vpád nepřipouštěli.
Nebo přesněji řečeno - vnímali jej jako nepravděpodobnou, chimerickou hrozbu kdesi za horizontem reality a přesvědčovali sami sebe, že chtějí-li socialismus s obrozenou komunistickou stranou v čele, tanky nemohou přijet. První den okupace lidé v ulicích horečně vysvětlovali ruským vojákům, že jejich vpád je naprosto absurdní. V Československu žádná "kontrarevoluce" není, národ tu stojí za stranickou reprezentací jako nikde jinde v sovětském bloku... V transu hájili svou svobodu.
Mýtus č. 6: Češi prožili po dlouhých staletích svůj hvězdný okamžik
V patnáctém století, v době středověkého, nábožensky rudimentárního husitství, trval hvězdný okamžik českých dějin dlouhá a tvrdá válečná léta. Po lehkomyslném povstání českých protestantských stavů proti katolickým Habsburkům v květnu 1618 vydržel několik měsíců.
Rozhodný vzdor proti armádám východní supervelmoci v srpnu 1968 trval sedm dnů. Lze to považovat za oněch "15 minut" moderní mediální slávy.
Jiří Suk, foto: ČTK
Autor (*1966) je českým historikem a politologem. Zabývá se moderními dějinami Československa, pracuje v Ústavu pro soudobé dějiny. Jeho nejznámější knihou je studie o převratu roku 1989 "Labyrintem revoluce" (2003)
