Žily byly dvě hezké sestry, Marie a Veronika. Narodily se na počátku dvacátého století v jižních Čechách a neměly se vůbec špatně. Jejich rodičům, manželům Lieblovým, českým Němcům, patřil veliký statek, pískovna a polnosti u Českých Budějovic. Děvčata se řadila k nejžádanějším partiím v kraji.
Vdavky přišly počátkem třicátých let. Marie se v roce 1931 vdala za pohledného českého oficíra, Veronika později řekla ano obchodnímu cestujícímu původem z Rakous, který jí nějakou dobu nadbíhal. Také oficír s cesťákem si docela padli do oka, slovo dalo slovo, a za čas se všichni stěhovali do Prahy. Cesťák tam totiž získal byt. Vlastně dům. Krásnou vilku na Ořechovce, v nejluxusnější pražské čtvrti. Tolik se mu v práci dařilo. A protože dům byl velký a majestátní, nabídl bydlení i oficírovi a jeho ženě a dětem. A žili spolu jako velká šťastná rodina.
Až do roku 1945. Pak začal mít cesťák problémy. Důvodem byl jeho největší pracovní úkol. Šéfové mu jej uložili už 20. ledna 1942. Bylo to tehdy v příjemném letovisku u jezera Wannsee. Cesťák jej plnil svědomitě a systematicky.
Ten úkol se jmenoval konečné řešení židovské otázky.
A šťastně ženatým obchodním cestujícím, jak jej po léta vedly české matriky, byl nacistický zločinec a mnohonásobný vrah Adolf Eichmann, "duchovní architekt" koncentračního tábora Osvětim - Březinka.
Vilka na Ořechovce se Eichmannovi dlouho líbila. Obsadil ji krátce poté, co nechal původní majitele, bohatou pražskou židovskou rodinu, poslat do jednoho z prvních pražských transportů.
Eichmann byl skutečně neobyčejně svědomitým úředníkem, jak se ukázalo na jaře 1945. Byl to ostatně právě on, kdo v polovině třicátých let spoluzakládal "pracovní a nápravné zařízení" v Dachau, jeden z vůbec prvních koncentračních táborů, a svůj zrůdný talent ještě rozvinul v Osvětimi. Právě on měl značný podíl na vyvraždění šesti miliónů Židů v Evropě.
Přesto ještě patnáct let po válce unikal spravedlnosti, až v roce 1960 jej v Argentině konečně dopadli agenti izraelské tajné služby Mossad a postavili před soud, který jej odsoudil k trestu smrti. Nyní je jasné, jak se Eichmannovi podařilo z Prahy tak snadno uniknout. Švagr-oficír totiž v květnu 1945 podepsal místopřísežné prohlášení, že Eichmann zahynul v nepokojích prvních květnových dnů v Praze. A oficírovo slovo mělo váhu i před rudoarmějci - oficír se totiž jmenoval Karel Lukáš, a byl to pozdější důstojník Československé lidové armády. Eichmannův český švagr tak svému příbuznému zajistil relativně klidný únik do zahraničí.
To je jen jeden z osudů, které líčí nová kniha televizního reportéra Stanislava Motla nazvaná "Oběti a jejich vrazi: O tom, jak Česká republika pomáhala unikat válečným zločincům". Pokud Motlovi, jehož proslavily hlavně jeho reportáže v publicistickém pořadu Na vlastní oči i předchozí knihy, nelze něco upřít, je to schopnost pečlivé rešerše, stovky hodin strávených v archivech a týdny a měsíce na cestách za pamětníky. A mnohdy objevné souvislosti a závěry.
Výsledkem je kniha, která vypráví sugestivní, dramatické příběhy s autentickými výpověďmi pamětníků a svědků. Příběhy, na které by se nemělo zapomínat. I když jejich aktéři více než skutečné osoby dnes připomínají spíš starodávná encyklopedická hesla. Eichmanna dopadli, mnozí nacističtí váleční zločinci však spravedlnosti dodnes unikají. Švagrů-oficírů a ochotných strýčků Příhodů, podobných tomu Eichmannovu, bylo totiž po válce víc.
Je to přeci tak dávno, už nemá smysl po nich pátrat a něco dokazovat, mávají rukou jednotlivci, ale i úřady. Opravdu? Je paměť našeho národa opravdu tak krátkozraká? Nemělo by být víc takových Motlů, pídících se po pravdě, dokud žije ještě ta poslední hrstka svědků a pamětníků?
