To, že Jarmila Kratochvílová běžela na mítinku v Mnichově osmistovku z nouze, je legenda. Pravda je taková, že její trenér Miroslav Kváč se už v té době dobře orientoval jak v možnostech své svěřenkyně, tak v zákulisí socialistického sportu. Věděl, co závodnice může a co oni dva spolu musí.
V potenciálu mimořádně obětavé atletky, jejíž organismus měl práh bolesti extrémně posunutý, byly vynikající časy od sprintu po půlku. Tehdejší farmacie, v níž se čím dál víc prosazovala chemie, sice nedokázala zázračně vyléčit prasklinu ve svalu, ale umožnila organismu místo sprintu běžet trať, na které nebyl sval tolik namáhán.
Kváč si byl vědom, že do přípravy Kratochvílové tolik investoval (nejen peněz), že žádný výsledek nebude dost dobrý, aby tyto investice v očích funkcionářů ospravedlnil. Totiž skoro žádný. Světový rekord by to býval spravil. A také to spravil. 26. července 1983 zaběhla pozdější dvojnásobná mistryně světa na čtvrtce a půlce trať 800 metrů za 1:53,28 minuty a od té doby to žádná žena nedokázala rychleji.
Vzpomínky a bolesti
Vyprávění Kratochvílové o tom, jak absolutně netušila, co je to zajíc (závod rozbíhala průměrná německá běžkyně pro svoji krajanku), i Kváčova slova o tom, jak si myslel, že se mu "najednou" pokazily stopky, když se díval na mezičasy, jsou součástí legendy. Její součástí je ovšem také něco, o čem ani jeden z dvojice nemluví rád. Je to podezření z dopingu.Ani dnešní lékaři nedokážou vyvrátit teorii o tom, že tělo, snášející neskutečný dril, pozvedly na špičkovou úroveň injekce povoleného vitamínu B12. To, že se dovážel z USA, zařídil Kváč svými konexemi, o jejichž konkrétním pozadí se málo ví, ale obecně si tu situaci představit lze. Bylo to něco za něco. Trenér slíbil stroj na medaile, jeho nadřízení mu povolili spoustu výjimek, ale zároveň s úspěchy Kratochvílové nakládali dle tehdejší politické libosti. Patřily jim.
Co zbylo samotné závodnici? Podlomené zdraví a bolesti, tišené barbituráty a alkoholem. Vzpomínky na skvělou minulost v dobách socialismu a vědomí, že budoucnost ve světě volné soutěže nikdy nebude lepší. Její přítomnost je ohraničená čáslavským stadionkem, je bez partnerské společnosti, je kořeněná atletickým potěrem. Kdyby se z něj vyvinul další světový rekordman, rovnalo by se to zázraku.
Rekord Jarmily Kratochvílové, platný pětadvacet let, je vlastně taky skoro zázračný. Kváč pravděpodobně Kratochvílovou šílenými dávkami vykoupil ze státem řízeného dopingového programu, takzvaný anabolický efekt v ní vyvolával způsobem, který nebyl a není napadnutelný z hlediska pravidel, postihujících užívání nedovolených podpůrných prostředků.
Pohnula časoprostorem
Všechno to bylo dobrovolné, všechno to bylo výjimečné, všechno to bylo bizarní. Proměny ženského těla v závislosti na lidském inženýrství byly nepřehlédnutelné. Ale stačí si přečíst text, kterým Kratochvílová před dvěma lety odpověděla na články dnes již zesnulého publicisty Václava Paciny, jenž se nejodvážněji (a také nejproblematičtěji, protože bez důkazů) pustil do spekulací kolem dopingu. V její odpovědi není ani lítost, ani nostalgie, ani záblesk přiznání. Světová rekordmanka si vystačí s jedinou tezí: dřít víc než ostatní znamená být lepší než ostatní.V mnohých očích zůstává jejím největším vítězstvím to, že se nakonec vzepřela Kváčovým metodám, protože narazila na svou vlastní hranici, přes níž nemohla jít. Legenda praví, že se rozešli ve zlém. Pravda může být i to, že se jí zbláznil organismus. Tak či tak, sledovat volný doběh československé reprezentantky v onom mnichovském závodě, je fascinující podívaná.
V ten den Kratochvílová svou energií (ať už ji vzala odkudkoli) pohnula časoprostorem. Kdo nikdy nenarážel na hranice svých vlastních možností, kdo je nepřekonával, dost dobře nepochopí.
Josef Káninský
