Státní zastupitelství v Chebu zastavilo stíhání bývalého nejvyššího velitele Pohraniční stráže Františka Šádka. Policie mu přičítala odpovědnost za třicet let starý zásah, při němž byl rozstřílen autobus, který unesli bratranci Barešové. Na místě tehdy zemřel rukojmí a jeden z únosců.
"Stíhání bylo přerušeno, protože obviněný trpí těžkou chorobou," řekl HN mluvčí zastupitelství Viktor Böhm. A vzhledem ke stáří sedmaosmdesátiletého Šádka je již nepravděpodobné, že se obnoví. Případ přitom mohl skončit verdiktem o vině. Nejvyšší soud dříve rozhodl, že zásah proti Barešům není promlčen.
Vypálili tisíc kulek
Kauza Barešových se v Československu stala nástrojem propagandy, jež se snažila diskreditovat Čechy utíkající na západ. Robert (22), Václav (20) a Milan (26) Barešovi se k útěku do západního Německa rozhodli, když měl Milan nastoupit do vězení kvůli loupeži. Třiadvacátého května 1978 ukradli Barešové v hájovně kulovnice a zmocnili se autobusu s řidičem a čtyřicítkou gymnazistů, mířících na výlet do Výmaru.
U hranice autobus pohraničníci zastavili. Začalo vyjednávání, které vedl Šádek. Přiletěl vrtulníkem z Prahy. Pohraničníci přiměli Bareše k propuštění studentů zaslib volného průchodu. Zůstal poslední rukojmí - řidič Jan Novák. Otevřela se závora a autobus se rozjel. Cestu mu ale náhle přehradil transportér a propukla střelba. V autobuse, který zasáhlo přes tisíc nábojů, byl usmrcen Novák a jeden z únosců - Milan Bareš.
Přeživší únosci stanuli před soudem. Komunistická spravedlnost byla nekompromisní: Robert byl popraven, Václav dostal 25 let. Odpovědnost pohraničníků soud neřešil. Měl za prokázané, že Barešové začali střílet první a že řidiče zabil Milan Bareš. Tento výklad však má trhliny. Řidič byl zasažen zepředu, zatímco Milana Bareše našli mrtvého pod zadním sedadlem. A že by Barešové rozpoutali přestřelku není logické - s kulovnicemi neměli proti samopalům a kulometům šanci.
Zachránil jsem gymnazisty
Václav Bareš byl propuštěn na základě obnoveného procesu v roce 1992. Únosu litoval, označil jej za klukovinu. Role pohraničníků začala být zkoumána až před několika lety. Většinu důkazů, včetně autobusu či kulek z těla řidiče, však kriminalisté postrádali, zmizely. V roce 2005 se přesto František Šádek poprvé ocitl před soudem. A s ním dalších pět velitelů.
"Mám snad cítit vinu za to, že jsem zachránil čtyřicet gymnazistů?" hájil se Šádek, dřívější hrdina Slovenského národního povstání, později spoluzakladatel vojsk Pohraniční stráže a náměstek ministra vnitra. Okresní i krajský soud případ označily za promlčený. Verdikty ale předloni zrušil Nejvyšší soud. Kauza se vrátila na začátek.
Letos v únoru případ otevřel Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Stíhání se teď soustředilo jen na Šádka, jemuž hrozilo až deset let za zneužití pravomoci veřejného činitele. "Pohraničníci porušili předpis, jehož autorem byl Šádek. Podle něj se má únoscům s rukojmími nechat volný průjezd," říká vyšetřovatel Tomáš Trnka.
Pro Šádkova obhájce Miroslava Kříženeckého přerušením stíhání věc skončila: "My s tím již nebudeme nic dělat. Pan generál je na tom zdravotně špatně," říká.
Šádkovu odpovědnost však advokát odmítá. "Příkaz poslat tam obrněný transportér a zadržet únosce nevydal Šádek, ale jeden z lidí na vnitru," tvrdí Kříženecký.
