V řadě pražských ulici to tento týden vypadalo (a mnohde stále vypadá) tak, že nejlepší taktika, jak bojovat s přívaly sněhu, je počkat až ta divná bílá věc roztaje, prostě sama zmizí. Míst, kde se lidi - dost často v polobotkách - nemuseli prodírat neupravenými chodníky bylo pomálu.

Na jedno jste si ale vsadit mohli a můžete. Před krámky a obchody, kde mají své prodejny a provozovny vietnamští podnikatelé, je perfektně uklizeno, sníh odklizen. Tihle lidé se prostě o svůj byznys starají a před svým prahem mají zameteno.

Něco to vypovídá o národní povaze - ne o té vietnamské, ale o té české. Pro Čechy, či alespoň jejich většinu, je pohodlnější čekat až nepříjemná situace sama pomine, neangažovat se, ono to prostě nějak dopadne… Odklízet sníh před mými dveřmi (před mým obchodem) přece není moje povinnost. Čekání si pak zpestřují nadávkami na systém, na poměry, na sníh…

Vietnamec možná taky nadává, ale maká. Obvykle od rána do večera. Čím dál tím míň jako stánkař se šuntem, ale jako obchodník v kamenném obchodě, kam najisto i v pokročilou večerní hodinu zaskočí nejeden pravidelný zákazník. A i ten, kdo je natolik omezený, že přejde automaticky do žoviálního a nadřazeného tykání, se dočká slušného pozdravení, poděkování i rozloučení. Tedy toho, co je v řadě jiných obchodů pořád vzácné zboží.

O životě vietnamské komunity v Česku se pomalu, ale čím dál častěji, dozvídáme stále víc. Jedním z důvodů byla i kniha Bílej kůň, žlutej drak původně připisovaná devatenáctileté české rodačce, vietnamské dívce. Bez ohledu na to, že autorství „prasklo" na Jana Cempírka, o Vietnamcích v Čechách a jejich vidění světa se začalo mnohem víc mluvit.

Před pár dny jsme si i v mainstreamových českých denících mohli přečíst, že poprvé vietnamská komunita v Čechách volila svou miss. Ta pak uspěla i v Německu na Miss Vietnam Evropské unie.

Vietnamci se zkrátka dlouhodobě a stále více stávají přirozeně přijímanou součástí českého prostředí. Měli bychom si na to i nadále zvykat. Pokud budou platit daně, dodržovat zákony, zachovají si svou kulturu, ale budou při tom respektovat i místní kulturu a zvyky, není důvod se tomu jakkoli divit a aspoň tenhle malý závan multikulturalismu v české kotlině odmítat. Už proto, že chodníky před jejich krámky jsou často jedinými místy, kde se dá v zasněženém městě v klidu projít.