Po senátním volebním debaklu KDU-ČSL (jak jinak nazvat výsledek voleb, ve kterém strana nezíská ani jedno křeslo?) se zdá, že všechny ty věštby o pomalé sebedestrukci KDU jsou pravdivé. A že psát o možném probuzení ospalého devadesátiletého starce je pouhé fantazírování.


Možná ano. Přesto si myslím, že KDU-ČSL má ještě šanci přesvědčit, že není na politické scéně zbytečná. Musí se však z gruntu přeměnit. Vždy, když se loďka KDU kymácí, hledají se kořeny. Všichni se k nim upřímně hlásí, každý je jinak interpretuje. Pokud může něco KDU-ČSL zachránit, není to pohled zpět, ale pohled do budoucna. Nikoliv romantické snění o minulosti, která nikdy nebyla tak růžová, jak si namlouváme, ale pohled do budoucna.


S postupem času jsem stále silněji přesvědčen, že Česká republika potřebuje politickou sílu, která splňuje následující charakteristiky. Brání lidskou svobodu, která není žádným novověkým objevem anebo liberálním výmyslem, ale přirozeným a odvěkým požadavkem lidské důstojnosti. Je ostražitá i před důmyslnými moderními způsoby omezování svobody, jakými jsou nadměrné zdanění anebo omezování volnosti vstupování do ekonomických vztahů ve jménu uměle vynucovaného rovnosti. Proto příliš nedůvěřuje státu, státní moci, nadnárodním organizacím, politice a politikům vůbec. Princip subsidiarity nevnímá jako záminku pro přenesení  rozhodovacích pravomocí na tak vysokou úroveň, která již uniká demokratické kontrole. Naopak je pro ni základním měřítkem pro rozdělení pravomocí mezi jednotlivá přirozená společenství.


Tato svoboda – jakkoliv velkoryse je vnímána – však není hodnotou absolutní. Je omezena právě tím, z čeho vyplývá: lidskou přirozeností a důstojností. Bourání těchto hranic není rozšiřování prostoru svobody, ale brutálním zneužitím pojmu svobody. Politická síla, o níž píšu, tak stojí v bytostné opozici vůči všem iniciativám, které se ve jménu špatně pochopné svobody či jiných „hodnot“ staví proti člověku a přirozenému zákonu. Zlo umělého ukončení těhotenství a eutanázie jsou z těchto iniciativ nejškodlivější; nejsou však zdaleka jediné.
Za základní jednotku uspořádání společnosti považuje ona politická síla rodinu, přirozenou heterosexuální rodinu založenou na manželství muže a ženy, otevřenou požehnání v podobě dětí. Na ni ve své politické činnosti myslí především. Bedlivě rozeznává, které zásahy ze strany státu – byť i dobře míněné – jsou skutečnou podporou rodiny a které ji naopak ve svých důsledcích ničí. Odmítá sociální stát jako antirodinný a nenechává se strhnout lákavostí falešné solidarity s nejrůznějšími alternativními kvazirodinnými typy soužití. Podaná ruka v nouzi se nemůže stát ekonomickou preferencí neúplných rodin. Je si vědoma toho, že ve svobodném prostředí prokazuje přirozená rodina svoji odolnost i bez pomoci zvenčí; existují však také okolnosti – např. v důsledku dlouhodobé a systematické destrukce rodiny –, kdy si citlivou podporu ze strany státu zaslouží. Ví, že děti jsou největším bohatstvím národa. A že bez nich nebude ani bohatství ekonomické.


Vůči Evropské unii chová „láskyplnou“ ostražitost. Je si vědoma její zásluhy na sblížení evropských národů, poukazuje ale také na vážná rizika ukvapeného integračního procesu, především s ohledem na neexistenci evropského politického národa. Skutečnost, že ze strany EU nezřídka dochází k prosazování radikálně levicové agendy, vytváří další šrámy na legitimitě EU a smysluplnosti celého projektu.


Politická síla, o které píšu není konfesní politickou stranou. Hodnoty, o které v politice usuzuje, jsou přeci zcela přirozené – protože lidské – a nejsou ničím specificky křesťanským. Přirozeně, aktivní křesťané v jejích řadách nechybí, tak jako nemohou chybět v žádné smysluplné lidské aktivitě. Tito křesťané však vědí, že nadpřirozené pravdy nejsou předmětem politického boje a nepovažují se za křesťanské vyslance ve světě politiky, nečiní si automatický nárok na hlasy svých bratří ve víře a příčí se jim využívání církve k politickým cílům.


Základní hodnoty, na nichž je strana vystavěna, nejsou předmětem politických dohod, obchodů a kompromisů.


Taková KDU-ČSL by mohla získat voličskou podporu a především by mohla udělat něco dobrého pro Českou republiku. Jistě, nabízet menšinové vize není příliš populární. Ale lepší, než žádné. Nepotřebujeme politiky, kteří se řídí průzkumy veřejného mínění, ale lídry, kteří mají vizi. Chtít něco takového nyní po KDU-ČSL znamená požadovat nadlidský výkon. Jedná se ale o jediný způsob obrany před přeměnou v regionální jihomoravská pidistranu.