Na české politicko-žurnalistické scéně se všemožní Klausovi odpůrci předhánějí v míře jeho dehonestace a líčení katastrofických vizí po případném zamítnutí Lisabonské smlouvy. Až na skromné výjimky jim v tom sekundují zahraniční média a politici, jejichž budoucnost se v mnohém odvíjí od toho, zda a kdy bude smlouva ratifikována. Zdá se však, že významně narůstá také podpora V. Klause. Soudím tak na základě četby některých diskusí pod články a blogy (za normálních okolností je nečtu) a úspěšného startu nové petiční akce Support Václav Klaus. Podle mého dobře informovaného zdroje se na podporu postoje prezidenta Klause připravují i politické akce v zahraničí. A jak znám české odpůrce Lisabonu, také oni si již brousí meče.

Události nabírají spád, zvláště když obě strany sporu volí nestandardní postupy. Prezidentovi je vyčítáno, že si klade podmínky ratifikace na poslední chvíli (kdo závazně rozhoduje o tom, co je v případě ratifikace LS „poslední chvíle“?), ale ruku na srdce, eurohujeři, vy snad postupujete podle pravidel? Zcela jste ignorovali výsledky prvního irského referenda a donutili jste Iry hlasovat podruhé. V průběhu kampaně jste nonšalantně přehlíželi fauly vašich irských a bruselských spojenců, vysmívajících se etickým i právním zásadám rovné a spravedlivé soutěže. Celou dobu jste se tvářili, že evropská integrace je demokratickým projektem, v němž je postoj každého státu k LS plně respektován. Když se prezident Klaus zdráhá LS podepsat, na což má podle české ústavy plné právo, tvrdíte, že se tím staví proti vůli půl miliardy Evropanů. Jak to víte? Vy jste se jich ptali? Jak známo, v Evropské unii se konalo jediné referendum a to proto, že na základě irské ústavy není dovoleno převádět kompetence z národní na nadnárodní úroveň bez přímého souhlasu občanů. Ve všech ostatních státech o schválení LS rozhodovaly zákonodárné sbory a to ze strachu, že by občané v referendech vystavili dalšímu stupni politické centralizace EU stopku.

Lze mít vůči prezidentu Klausovi různé výhrady, ale pak je třeba se ptát, proč jeho odpůrci tak okatě porušují zásady, jejichž dodržování od něj samotného tak úporně vyžadují!  Jako křesťan snad něco vím o porušenosti člověka hříchem a tak mne máloco překvapí. Chápu, že někdo kope za Brusel, když je na něm politicky či finančně závislý. Rozumím tomu, že když čeští novináři píšou hezky o Evropské unii a zároveň se pohoršují nad Klausem, že mají snadnější přístup mezi kosmopolitní mocenskou elitu, na prestižní konference i vyšší pravděpodobnost, že obdrží cenu za mimořádný příspěvek k evropské a samozřejmě též nezávislé žurnalistice. To by v tom byl Klaus, aby to jednou nedotáhli až do toho Bilderbergu!

Větší starost mi však dělají ti, kteří za Lisabon bojují z přesvědčení. Tady už opravdu lomím rukama a říkám si, že kde je intelektuální deficit, tam už snad bere jenom Liška. Ať tak či onak, ona dělicí čára mezi europeisty a vlastenci se v posledních týdnech ještě více prohloubila a podle všeho se zdá, že budoucí vývoj na této situaci nic nezmění. Spíše naopak.  

V titulku si kladu otázku, zda nám hrozí studená občanská válka. Bohužel to zcela vyloučit nelze. Pořád to však bude lepší, než kdyby se eurokrati rozhodli za každou cenu ten svůj vybájený evropský démos opravdu vytvořit. Dějiny USA nám pak budiž mementem. K tomu, aby mohl vzniknout americký politický národ, musela být nejprve vyvolána nejstrašnější občanská válka v dosavadních dějinách. A jak známo, ta nebyla ani trochu studená.