Ano, podle titulku hádáte správně, tohle bude o Obamovi a tématu, kolem kterého všichni opatrně našlapují, ale které je hlavním podtextem voleb, z nichž se právě vzpamatovává nejsilnější země světa. Rasismus je latentní problém nejen Američanů, ale všech společností, které se v globalizované době nevyhnou promíchávání, prolínání.

Začíná to třeba debatami novinářů, jak zobrazit fakt, že do Bílého domu míří černoch (k termínu Afro-Američan později). Jistá symbolika je potřeba, jak ale zároveň nepřekročit hranice dobrého vkusu, politické korektnosti a obyčejné slušnosti? Je třeba silueta Bílého domu zobrazená v negativu už moc? Nebo samozřejmě ironicky míněný titulek tohoto blogu?

Nejsme přece v Americe, která si prošla čtyřiceti lety tvrdého boje za práva černošské menšiny vrcholící právě zvolením Baracka Obamy prezidentem, kde už prostě - většinou - podívat se křivě na černocha nebo mu říct něco kritického je třeba nejprve pečlivě zvážit. Nebo možná právě proto, že nejsme v Americe, náš práh vnímání, co je ještě ironie a co už rasismus, je někde jinde. Když někoho v Česku napadnou z rasových důvodů, je z toho zpráva na páté straně novin. Když se to stane v Americe, může vzplanout půlka města jako v Los Angeles v roce 1992.

Afirmativní akce, tedy zvýhodnění menšin, dokázala v USA za desítky let umazat velkou část pocitu viny bělošské většiny za to, že její předkové od roku 1619 dováželi z Afriky do Ameriky „lidský materiál". Mnohé univerzity nebo úřady od tohoto opatření upouštějí a posuzují už jen, jak je uchazeč dobrý ve znalostech nebo jiných požadavcích na dané místo. Mimochodem, i to by mělo být jediné kritérium, podle něhož bychom měli hodnotit nového amerického prezidenta: zda dokáže plnit své sliby, jak je schopný manažer, vůdce, řečník.

Zažil jsem dotažení „menšinové" situace ad absurdum. V roce 1995 jsem se na studiích ve Filadelfii bál dát ženám ve výtahu přednost, protože právě frčela antidiskriminační kampaň a ženy byly uznány menšinou (i když jich je na světě víc) a nechtěly být znevýhodňovány. Naštěstí výmluva „Jsem z Evropy a jsem tu krátce" mě několikrát zachránila a měl jsem dokonce dojem, že dotyčná dáma byla potěšena maličkatou galantností.

V záplavě zpráv z oslav Obamova vítězství mě zaujala jistá dáma z Chicaga, kterou citoval deník Financial Times: „On je pravý Afro-Američan, zatímco já jsem jen černá," pravila s narážkou na to, že Obamův otec byl Keňan a matka Američanka. Obama tedy není potomkem otroků a jeho životní dráha až doposud připomíná skutečnou náplň pojmu „americký sen". Pojem Afro-Američan je jeden z výdobytků boje za občanská práva a pro Evropana je poněkud nepochopitelný, stejně jako úzkostlivá politická korektnost. Těžko se vysvětluje evropském kontextu a ještě hůře ve střední Evropě, kde nejsou početné aktivní menšiny a kde neprobíhala debata o odpovědnosti za kolonizaci a za drancování přírodních zdrojů Afriky, Asie a Latinské Ameriky jako se to dělo třeba ve Francii nebo Británii. Američtí černoši prostě bojovali o elementární úctu a pochopení toho, že se nikoli vlastním zaviněním ocitli na jiném místě planety.

Stejně tak je pro Evropany složitěji pochopitelný pojem sekundární rasismus, tedy vzájemná nenávist mezi menšinami, mezi černochy a hispánci v USA. Černošské hnutí má svoji vlastní bohatou historii svého černého rasismu.

Shrnuto a podtrženo, Barack Obama v USA dokázal, že pro černošského chlapce z chudé rodiny není nic nemožné. Svým programem vzbudil po celém světě obrovské naděje. Ale zároveň tím znovu otevřel debatu o rasismu, nejen v USA, ale po celém světě. A vzbudil obavy. O sebe, o svoji bezpečnost. Proslulá nevládní organizace z Alabamy, Southern Powerty Law Centre, která monitoruje činnost tzv. hate groups, tedy extremistů, za rok 2007 zaznamenala v USA 888 více či méně aktivních skupin, které mají ve svém programu hlavně nenávist vůči jiným rasovým či náboženským skupinám obyvatel. Ku-Klux-Klan nevymřel, jen přestal být politicky a společensky přijatelný.