Všude v západním světě – od Spojených států po Francii - vstupují vlády či státy kapitálově do bank. Model je nastaven různě. Někde vstupují banky do částečného znárodňovacího programu dobrovolně, jinde o něco méně dobrovolně – vláda či centrální banka poskytne přístup k nadstandardnímu úvěrování, jen když banka umožní kapitálový vstup státu. Jinde na to jdou drsně a hrozí povinnou účastí v programu. Například francouzská vláda bankám přímo vyhrožuje: když nezačnete úvěrovat francouzské malé a střední podniky, tak vás znárodníme.

Tím se dostáváme ke klíčové věci. Jedna věc je posílit kapitálovou bázi bank, věc druhá je přinutit banky k riskantnějšímu úvěrování, tedy k tomu, aby se vyšší kapitál v bance jenom nehromadil (aby si ho banky jen nesyslily), ale aby začal „pracovat“ a promítl se do toho, že banky neomezí (nebo dokonce zvýší) úvěrovou aktivitu.

Za prvé je otázka, zda to jde, zda je to vůbec možné. To teprve uvidíme. Za druhé, přijde-li krize či recese je větší úvěrová obezřetnost bank (nemusí to být úplné zamrznutí trhu) přirozená, správná a asi nevyhnutelná. A za třetí - jak například nastavit „správnou“ hladinu úvěrování malých a středních podniků? Na úroveň jako před krizí? Na úroveň rozumně nižší? Nebo dokonce výš než před krizí? Každopádně je zcestné, aby vlády nutily banky k bezhlavému riziku.

Něco podobného jsme zažili v první polovině 90. let u nás, kdy polostátní a nově vzniklé banky měly vycházet vstříc politické poptávce a úvěrovat privatizaci. Naše banky tehdy této politické poptávce rády a bezhlavě vyhověly. Lze si představit, že tradiční britské, holandské či rakouské banky budou politické objednávce spíše vzdorovat.

Rakouské banky, které vstoupí do vládního kapitálového programu se například zavazují k určité hladině úvěrování místním podnikům. Lze si představit spoustu metod jak to obcházet. Banka například půjčí jen nějakým schránkám, které činnost do určité míry jen předstírají a v případě potřeby bude od nich možné peníze stáhnout rychle zpátky.
…

Zajímavou analýzu předvedl v deníku Financial Times ekonom a profesor na London School of Economics Willem Buiter. Podle něj nemá americký stimulační plán ve výši několika set miliard dolarů šanci fungovat, protože dochází k efektu vytlačování. To co si Američané nalijí do ekonomiky oknem, z ní zmizí dveřmi skrze prudké zhodnocování kursu dolaru (to mimochodem znevýhodňuje americké vývozce). A protože je Amerika zadlužená (a zadluží se ještě víc), prodraží se financování státního dluhu (zvýší se riziková prémie).

Podle Buitera mají fiskální expanzi provádět státy, které měly až dosud v pořádku veřejné finance nebo země, které dokonce disponovaly přebytkem: tedy Německo, Čína, arabské státy apod…
To zní docela logicky.
…

Podle premiéra Mirka Topolánka se chystá kromě výměny některých ministrů také „ekonomizace“ vlády. Co tím pan předseda myslel? Že vláda bude hospodárnější, že ministrů ubude? Nebo premiér konečně vyslyšel opakované a úpěnlivé volání autora auditu a konečně přivede do vlády nějakého prestižního ekonoma?

V rámci zcela nové globální ekonomické situace i s ohledem na české předsednictví EU by se to docela slušelo.
…

Podle ministra pro evropské záležitosti Alexandra Vondry (viz. HN 3. listopadu) jednotlivé státy Evropské unie tvrdě bojují o své zájmy. Své zájmy mají Francouzi, své zájmy mají Němci. Například kancléřka Merkelová prý tvrdě lobuje za německý automobilový průmysl. To se musíme podle Vondry také naučit.

Hezké. Já si jen nemyslím, že ty české zájmy jsou jasně definovány. Tak například nejen exportéři ale již celý Svaz průmyslu ČR žádají, abychom oznámili konkrétní datum přijetí eura. ODS tvrdí, že to v našem národním zájmu prostě není.

Leckdo v České republice si například myslí, že není v našem národním zájmu v Bruselu při každé příležitosti provokovat eurofobním štěkotem, který má například v oblibě ministr průmyslu Martin Říman (o hlavě státu vyjímečně pomlčíme).

Možná by nebylo od věci, kdyby koaliční kabinet pod taktovkou ODS zahájil s českou společností o těch národních zájmech, za které se bije v Bruselu, diskusi. Pro začátek by možná stačilo naslouchat.

Článek byl napsán pro Respekt.cz. Další glosy Jana Macháčka čtěte v rubrice Audit Jana Macháčka.