Vyjel jsem si na studijní cestu do jižní části Itálie, tedy do té chudší části staré evropské země. Je to region, do kterého investovala Evropa cestou mně dobře známé iniciativy LEADER+ a dodnes ji podporuje některými dotacemi, protože nízká zaměstnanost a omezené možnosti staví italské občany právě tam do role příjemců. Všímal jsem si dobrého jídla, turistických možností zvýrazňujících krajinu či historii země, kam reformace zatím nedošla, možná ani obnovné proudy katolického středověku. Studoval jsem prezentaci dobré spolupráce měst a regionů, občanských institucí a zemědělců či podnikatelů. Oslovovaly mne zkušenosti při uplatňování rozvoje komunit občanů malých a svým způsobem chudých městeček na pobřeží Puglie. Při mých cestách například po Gargánu jsem našel spíše více dopravních značek než méně a bez zvláštních problémů jsem se pohyboval ve složitém terénu. Možná jednou v nocí jsem bloudil, ale to bylo všechno.

Po dálnici se svezete až patě Itálie celkem bez problémů a to včetně značení. Taktéž jinde po Evropě je navigace lehká. Všude berou ohled na cestující. Až když si zvolíte po několika evropských výletech cestu z Vídně přes Znojmo do Čech... Neplánujte si hladký průjezd! Několik let jsem tudy nejel, až z Itálie před několika dny. Chybné nebo neexistující značení, slabá logika dopravní cesty z evropské metropole do Prahy, neméně podstatného evropského města. Moravský Krumlov staví alespoň obchvat, jinde vás vítají cynické tváře politiků ve volební kampani nebo panáci policajtů a na city útočící billboardy s dětskou tváří, která brzdí dopravu přes obec. Kasína a bordely. Traktory a kombajny v plném provozu mezistátní komunikace. Chápu, nejezdím ani jinde zbytečně rychle a lidské slabosti šmahem neodsuzuji, ale na jihu Moravy nechápu, jak je možné, že tu není propojení dálniční sítí. Nechápu toho víc. Vím, že se stát nechal rozkrást do té míry, že nemá ani na jiné dopravní tepny, ale přesto jsem se za ten stav docela styděl. Pravda, z takového Rimini do Benátek vede také jenom státovka, žádná dálnice a notnou část vás nutí jet padesátkou. Pravda, pravda...

Ale není v tom českém světě opravdu ještě něco zvláštního? Při převýchově k zdravému socialistickému myšlení na mne řval podnapilý šéf silničářů v technických službách v Děčíně, že mám na starosti značky, ale o Bohu nesmím nikde říkat, a zvláště ne popelářům! Byl to neškodný blb, který kupoval benzín od sovětských vojáků a já jim za to natíral okna v jejich domech. Možná mne tím řevem ale chránil. Jisté však je, že když mi přinesl výkres dopravního značení nových komunikací, popadl jsem bicykl a jel se podívat na místo, protože to zaručeně bylo špatně. Tedy jistě podle platných předpisů v pořádku, ale pro řidiče nezvyklého v socialistickém Československu bylo značení většinou naprosto matoucí. Nemohu se ubránit tomu, že v tom je kus hloupé pýchy a necitlivosti. A ta se žel opakuje.

Po čtrnáctidenním půstu od české politiky mne ani billboardy nevrátily do reality. Nevyznám se, nechápu. Trefíme vůbec do Evropy?