V takzvaném „oupenspejsu" (jak by napsala kolegyně Zemanová) se nevyhnete indiskrecím. Takže telefonát maminky kolegovi, který od vás sedí necelý metr, prostě přeslechnout nejde, zejména, když kolega začne zuřivě maminku ujišťovat, že „ano, otevírá až ve tři, můžeš si to najít na internetu". A protože vím, že maminka má veškeré úspory ve fondech a kolem zuří globální finanční krize, tak sleduji reakce, jak se milý kolega snaží maminku upokojit a vysvětlit, kde najde potřebné informace o burze v New Yorku, neboť o ní byla řeč.

Oba se potom chechtáme, i když jde o peníze.

Ještě před dvaceti lety přitom generace našich maminek měla úplně jiné starosti: kde se prodávají pomeranče na Vánoce, jak dospívajícím synkům sehnat pravé levisky nebo jak jim zajistit dobrý posudek při vstupu na střední či vysokou. Dneska je zajímá, kam pojedou na dovolenou a zda na to budou za rok mít, čili zda americká burza otevře a půjde nahoru, nebo dolů. Tedy aspoň ty maminky, které své úspory vložily do fondů, do akcií, do realit, jak jim radí jejich progresívní děti.

Tahle globální krize je pro Čechy prostě jiná než ty předchozí. Už jsme naplno v tom, i když nás odborníci ujišťují, že se nás krize dotkne jen málo.

V roce 1997, kdy se světem prohnala ta poslední, jsem pracoval na své disertaci, která byla o globalizaci (nejen ekonomické) a jejích dopadech. (Pro fanoušky: přetavená později v knihu „Globalizace pro a proti", Academia 2001, k dostání už jen ve výprodejích). Tehdy jsem si připadal jako průkopník, třeba, když jsem psal kapitolu o obchodníku s deriváty a futures Nicku Leesonovi ze Singapuru, který neopatrnými obchody potopil úctyhodnou staletou britskou banku Bearings. Učil jsem se u toho přitom základy globálních finančních operací. Tehdy poprvé jsem také s kolegy novináři hledali české termíny pro pojmy jako futures, swaps, hedge funds, které v podstatě neexistují dodnes.

Základní pravidlo, které jsem tehdy pochopil, je, že ačkoli jedinec může spustit krizi velké a ctihodné instituce, může jen s velkými obtížemi čelit (globální) bouři, které je navíc součástí. Základní pravidlo globalizace zní: ne všichni chápou všechno stejně. Impuls, který v jedné kultuře může být považován za přátelské gesto, je v jiné kultuře výzvou k boji. A propojené finanční trhy, pulsující kolem zeměkoule v pravidelných rytmech určovaných časy otevírání a zavírání jednotlivých významných burz, jsou nyní přesyceny signály a impulsy a jednotlivci, kteří na těchto trzích působí, a počítače, které vlastně celou síť propojují a ovládají, jsou zahlceni - a nevědí, co se děje a bude dít a jak mají vlastně reagovat.

Jednotliví hráči mohou ovlivňovat trh, ale protože je každý ovlivňován jinými vášněmi (a v případě počítače jinými algoritmy), těžko odhadnout, jak se zachovají, neboť zákony logiky tady fungují pramálo. Klíčovou roli hrají emoce. Každý, kdo jednou viděl na vlastní oči makléře třeba na chicagské plodinové burze, kde si obyčejný smrtelník aspoň dokáže představit, s čím se obchoduje, tohle musí potvrdit.

V době, kdy jsem svoji práci psal, tedy (páni, to už je dávno) před jedenácti lety, jsem pracoval na první původní české práci o globalizaci a vedle ekonomiky jsem se snažil popsat i politiku, stav demokracie (to byla tehdy doba plná optimismu), životního prostředí (kde jsou ty naděje z Rio de Janeira) nebo globální komunikace (google byl založen až v roce 1998!). Dneska je to místy úsměvné čtení, ale každý někdy začínal a šel s kůží na trh.

Dneska je situace jiná. České banky mají sice stále neuvěřitelně vysoké poplatky, ale už aspoň fungují jako banky a člověk se v nich nemusí bát o peníze. Jenže na ty číhají jiná nebezpečí, ta globální, futures, swaps, padající burzy.

Moje maminka peníze ve fondech nemá, pokaždé, když dojde na diskusi o stavu země a hlavně politiky, používá i hrubá slova. Spousta věcí se jí nelíbí a JEJÍM prezidentem je stále Václav Havel. Ale rozhodně by to všechno nevyměnila za frontu na cukr a pomeranče. V tom se - o tom nemám pochyb - shodne s finanční bouří zmítanou maminkou mého kolegy i se spoustou dalších narozených za Beneše, Gottwalda a Zápotockého.