Obracejí se na mne lidé, kteří neunesou železniční a letecké katastrofy. Není třeba klesat z pěti kilometrů, aby se jim udělalo nevolno. Stačí problém Ryanairu na cestě do Barcelony. Ráno se třásla země na Jávě, války, byť na pár týdnů, ale s regulérně mrtvými lidmi... A mohl bych vypočítávat dále. Nejsou to choří lidé, ti by za mnou možná ani nepřišli. Jsou to zdraví lidé, kteří přijdou a šeptem se bojí, zda náhodou nemocní nejsou. Jsou to ekonomové, kterým stačí počítat, studenti ekonomicky zaměřených vysokých škol, kterým dochází, že „to“ nemůže dlouho vydržet.

Tuší, nebo ví, že se v Bibli píše o úkazech posledních dnů této země. Je jim úzko, zdá se jim, že je toho najednou moc. Jasná slova, která brali vážně už věřící v prvním století bez internetu a mobilní sítě, najedou dostávají obrysy. Poslouchám je a přemýšlím. Vůbec se jim nedivím a ani trochu je nekárám. Jsem tu od toho, abych poslouchal. A pak pár slov dodal...

Marno ale vysvětlovat, že když si v prvním století opakovali Kristova slova „Přijdu brzy!“ bylo k jeho příchodu stejně blízko, jako dnes. A zároveň byl stejně vzdálen, protože nikdo – ani on sám – nevěděl den v kalendáři, kdy se tak stane. Nijak nezpochybňuji, že se to stane. Zahodil bych víru, ta na tom stojí. Ale je mi úzko s lidmi, kteří nedokážou zprávy třídit. Zpravodajská smršť jim zduchovní v řeč boží a oni jsou na lopatkách pod ní.

Je to jinak. Každý přidaný den je dost dlouhý, aby byl krásný. A je v něm dost důvodů ke vděku. A že se „to tu“ jednou sesype jako domek z karet, to je nabíledni. Ale pro ten den nebudu plakat v koutku. Dnes je dnes a já budu počítat s příštím jarem, i kdyby už nemělo přijít. Pro mne to nebude konec.

Ne každý tomu věří a z téhle síly žije a já mu to nemám za zlé. Nicméně pokoře bychom se učit mohli. Často slyším plácání potentátů či prostých lidí o naší chudobě. Mluvíme strašně vzpupně a naučili jsme se mečení nespokojenosti a hltavosti, které se občas přelívá do ječení strachu. Přiměřeně tomu, jak jsme si navykli na blahobyt – nikdy jsme se tak, milí Češi – dobře neměli! Na komunisticky drze nazvané výstavě Země živitelka, kde jsme měli s naší místní akční skupinou Říčansko letos svůj stánek, se ozývala slova vděku lidem a bujaré juchání spokojených, protože úroda je nejlepší za posledních pět let. Ale nijak zvlášť se v hodnoceních neobjevoval údiv. Vždyť jak jsme si zasloužili, že se máme tak dobře? To jsme byli moc hodní? Nebo jsme tak trpěli, že nám Osud naděluje tolik dobra?

„Čeští zemědělci loni obdrželi na dotacích dohromady zhruba 23,5 miliardy korun. Především díky příspěvkům z národních zdrojů a EU skončilo loňské hospodaření českého zemědělství v zisku, který podle předběžných údajů dosáhl 13,7 miliardy korun, což je téměř dvojnásobek hospodářského výsledku v roce 2006.“ (ČTK)

Jsme alespoň trochu vděční? Naopak. Už zjara se ozval kterýsi představitel zemědělců, že když dostanou méně v rozpočtu pro zemědělství na příští rok, zřídí krizový štáb. Řekl podle ČTK doslovně: „Chceme prostě upozornit na to, že na tuto hru nepůjdeme...“ Já k tomu dodávám: Jen abychom měli kde hrát!